Já jsem plakal skoro pořád. Možná, když to sečtu tak tři čtvrtě možná půlku knihy, jsem probrečela. Nejvíce jsem brečela, když jeden z nich oznámil, že se nemoc vrátila, když měli „nácvik“ na smuteční řeč, a když byl pohřeb. To jsem opravdu moc brečela, že jsem ani neviděla na písmenka a myslím si, že tak to má být. Že čtenář knihu má prožívat, žít s hrdiny. Je to správné.
Nadpis mi vytvořila PawlušQa, které děkuji.