Archiv rubriky: Písálkov

Jsi jen jedno velké zklamání. Nic neumíš. Nikdy ničeho v životě nedosáhneš. Jsi nula. Všechny jsi nás zklamala! Silné myšlenky, které jí proudí v hlavě. Tohle slýchává neustále. Kde udělala chybu? Co tak špatného provedla? Nikdy nikomu přece neublížila. Tak co po ní všichni chtějí? Setřela slzy, sfoukla lístek z dlaně a pozorovala, jak se pomalu pokládá na vodní hladinu. Zvedla hlavu a sledovala poletující ptáčky. I ona by si přála roztáhnout křídla a odletět daleko odsud. Kéž by to tak šlo. Pomalu se postavila. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a uschovala si nabranou energii. Pomalými kroky se vydala domů.

Ten pláč. Dětský pláč. Musím ho poslouchat cestu domů. Copak se malé nelíbí? Proč ji maminka neutiší? Proč s ní nemluví? To nechápe, že mi to trhá uši. Mé srdce kvůli tomu krvácí víc a víc? Proč je na mobilu a nedělá s tím něco? Proč se miminku nevěnuje? Proč ho trošku nepohoupe? Co je na tom tak těžkého? Ani netuší, co bych dala za to dala já, kdybych mohla své miminko utěšit. Kdybych vůbec mohla nějaké mít. Tolik bolesti způsobené nevinným dětským pláčem. Nevydržím to. Musím pryč. Nemůžu to už dál poslouchat. Vystoupení z dopravního prostředku je mé vysvobození.

Jsem rozbitá. Je to má chyba. Já jsem rozbitá. Jsem rozbitá. Jsem rozbitá. Myšlenky, které mi lítají hlavou a nejdou zastavit stejně tak jako slzy. Jsem rozbitá. Jak to mám přijmout? Je nějaká cesta ven? Proč se mu to děje? Proč má mě? Proč si našel mě, tu rozbitou? Už nemůžu. Nemám sílu pokračovat. Nenávidím se. Bude to tak lepší. Rozbité nikdo nechce. Uleví se všem. Jen zklamávám a ubližuji. Je mi to tak líto. Všem se omlouvám, ale už nemůžu. Nedokážu to. Vážně mě to mrzí. Naposledy setřu slzy, nadechnu se na tomto světě a vykročím do prázdna. Sbohem.

Svět není úplně tak zkažený. Pomyslím na to, když sleduji muže, který mi zvedá knihu ze země. Poděkuji mu. Usměje se. Věřím, že by to neudělal každý. Díky tomuto malému činu cítím naději pro něj i pro ostatní. Ale můj úkol je jasný, nemohu už couvnout. Pokračuji dále v chůzi a v hlavě si přehrávám postup. Hlavně na nic nezapomenout, udělat vše správně. Tohle je přece správné řešení. Alespoň si všichni uvědomí, že nic není samozřejmé… vůbec nic. Žádná jistota v tomto světě nečeká… vlastně jedna ano, smrt. Tu pozná dřív nebo později každý. Zastavím, rozhlédnu se a začnu střílet.

Srdce se jí rozlomilo na milion kousků. Ta krev, to bezvládné tělo. Rychle přeběhla místnost, klekla si a vzala její tvář do dlaní. „Tohle mi nedělej, tohle ne,“ setřela rychle slzy z tváře. Rozhlédla se po pokoji, sebrala první tričko a přiložila ho ke krvácejícímu zápěstí. Ovázala ho, ale rychle nasáklo krví. „Bojuj, tohle nejde. Takto ne.“ Snažila se o ni bojovat. Vytočila záchrannou službu, poslouchala instrukce a snažila se nepanikařit. Snažila se ji udržet při životě. Netušila však, že ona se už nacházela jinde. Už dávno to vzdala a s každou kapkou krve se vzdalovala víc. Konečně byla volná.

Nikdo neví, co se jí honí v hlavě. Nikdo netuší, jak se cítí. Nikdo jiný necítí její bolest. A nikdo jiný nechápe, proč to dělá. Zhluboka se nadechne, pevně sevře nůž v dlani a vejde do místnosti. Pohlédne na něj. Klidně spí, vůbec netuší, k čemu se právě teď schyluje. Přikročí k posteli, sevře nůž ještě pevněji a začne bodat. Jeho oči se otevřou dokořán a z úst vyjde jen slabé: „Proč?“ Neposlouchá ho, jen bodá a bodá. Nůž zajíždí hluboko a s každým vytáhnutím od něj odstříkne krev. Když už je unavená, přestane. Pustí nůž na zem a odchází.

Bolest prostupovala celým jejím tělem. Přicházela v silných intervalech. I když se snažila zadržet slzy, vůbec se jí to nedařilo. Přála si být jinde. Tohle místo nebylo pro ni. Už nedokázala snést tolik emocí. Vytrhla list ze svého bloku. Roztrhala ho na malé kousíčky. Pevně je sevřela v dlani. Sesumírovala myšlenky, rozevřela dlaň a kousíčky papírů odfoukla i se svým trápením. Dříve to fungovala, dnes to nestačilo. Bylo toho na ni příliš. Další pokus už nezkoušela. Věděla, co musí udělat. Vytáhla z batohu dopis, zkontrolovala ho a vložila zpět. Postavila se, zhluboka se nadechla a skočila. Vzlétla do jiného světa.

Probudil ho divný pocit. Posadil se na posteli a naproti seděla ona. Přes její černé dlouhé vlasy jí neviděl do obličeje, ale běhal mu z ní mráz po zádech. „Temné časy přicházejí. Tvůj čas vypršel.“ V tu chvíli věděl, že je to smrt. Začala se po něm natahovat, vykřikl a opravdu se probudil. Se strachem se podíval na konec postele. Nikdo tam neseděl. Ulevilo se mu. Otočil se na bok, dal si ruku pod polštář a ucítil to. Zpod polštáře vytáhl chomáč černých vlasů. Rychle se posadil. Zvedl rychle hlavu a uviděl ji, její úsměv, její špičaté zuby. Prosím, pomoc.

Nemůžu. To nemůžu udělat. Držela v rukou kliku a panikařila. Nikdy neměla tyto stavy úzkosti, a přesto nedokázala ty hloupé dveře otevřít. Nedokázala vyjít ven z domu. Bála se kontaktu s lidmi. Něco se v ní zlomilo. Přála si jen zahrabat se a dělat, že neexistuje. To jí šlo přece dobře. Nikdo ji tu neznal a netušil nic o její minulosti. Mohla začít znovu. Nedokázala jít dál. Ruka se jí třásla. Přerývavě dýchala. Potila se. Zakroutila hlavou a vběhla zpátky do domu. Na tohle nemám. Ani včera ani dnes to nevyšlo. Pro jistotu zamkla dveře. Kdoví zda někdy vyjde ven.

Nenávidím sebe. Nenávidím svá selhání. Zklamala jsem jako přítelkyně, partnerka, manželka a budoucí máma… co jsem to za člověka? Proč je on tak trestán? On nesmí trpět, to já mám pykat. Sleduji nůžky ve svých rukou a sbírám odvahu. Musím se potrestat. Alespoň na chvilku psychickou bolest vystřídá fyzická. Na chvilku se mi uleví. Už to cítím. Cítím, jak má nenávist pomalu opouští tělo stejně jako ta krev. Ránu si víc stisknu. Bolí to, ale je to osvobozující. Ještě chvíli tisknu ránu a snažím se dostat, co nejvíce té bolesti pryč. Ránu zalepím s myšlenkou, že se brzy zase shledáme.