Ona

Probudil ho divný pocit. Posadil se na posteli a naproti seděla ona. Přes její černé dlouhé vlasy jí neviděl do obličeje, ale běhal mu z ní mráz po zádech. „Temné časy přicházejí. Tvůj čas vypršel.“ V tu chvíli věděl, že je to smrt. Začala se po něm natahovat, vykřikl a opravdu se probudil. Se strachem se podíval na konec postele. Nikdo tam neseděl. Ulevilo se mu. Otočil se na bok, dal si ruku pod polštář a ucítil to. Zpod polštáře vytáhl chomáč černých vlasů. Rychle se posadil. Zvedl rychle hlavu a uviděl ji, její úsměv, její špičaté zuby. Prosím, pomoc.

(Ne)bezpečí

Nemůžu. To nemůžu udělat. Držela v rukou kliku a panikařila. Nikdy neměla tyto stavy úzkosti, a přesto nedokázala ty hloupé dveře otevřít. Nedokázala vyjít ven z domu. Bála se kontaktu s lidmi. Něco se v ní zlomilo. Přála si jen zahrabat se a dělat, že neexistuje. To jí šlo přece dobře. Nikdo ji tu neznal a netušil nic o její minulosti. Mohla začít znovu. Nedokázala jít dál. Ruka se jí třásla. Přerývavě dýchala. Potila se. Zakroutila hlavou a vběhla zpátky do domu. Na tohle nemám. Ani včera ani dnes to nevyšlo. Pro jistotu zamkla dveře. Kdoví zda někdy vyjde ven.

Volání o pomoc

Nenávidím sebe. Nenávidím svá selhání. Zklamala jsem jako přítelkyně, partnerka, manželka a budoucí máma… co jsem to za člověka? Proč je on tak trestán? On nesmí trpět, to já mám pykat. Sleduji nůžky ve svých rukou a sbírám odvahu. Musím se potrestat. Alespoň na chvilku psychickou bolest vystřídá fyzická. Na chvilku se mi uleví. Už to cítím. Cítím, jak má nenávist pomalu opouští tělo stejně jako ta krev. Ránu si víc stisknu. Bolí to, ale je to osvobozující. Ještě chvíli tisknu ránu a snažím se dostat, co nejvíce té bolesti pryč. Ránu zalepím s myšlenkou, že se brzy zase shledáme.

Nevítaná změna

Děsí mě to. Ví, že nesu změny špatně, a oni udělají tohle? Jak se k tomu mám postavit? Co mám dělat? Tolik se to ve mně bije. Na jednu stranu tu změnu vítám, na druhou stranu opravdu chci opustit toto zázemí a jít dál? Opravdu chci poznat nové tváře a zavřít dveře před těmi, které tu mám teď? Před človíčky, kteří tu pro mě vždy byli a stáli mi podporou? Nemohu. To nemohu přece udělat. Vím, že by chtěli, abych byla šťastná a spokojená, ale bez nich to nepůjde. Již jsou součástí mého života. Nedokáži jít dál. Já je potřebuji!

Beznaděj

Naivní. Na začátku snažení si to vše plánovala. Věřila, že to vyjde rychle. Připravovala si různé verze oznámení, hledala vhodné předměty. Nikde neviděla problém, proč by to nemohlo jít, ale čas pomalu ubíhal a stále nic. Nejdříve si to nepřipouštěla, ale později ji to začalo uvnitř tížit. Hloupá. Nedokázala o tom mluvit, ale ani nedokázala fungovat, aniž by na to nemyslela. Sžíralo jí to zevnitř, postupovalo to rychle a její naděje se rozplynuly jako pára nad hrncem. Vyhrálo to. Její bolest nebyla vidět, ale její srdce krvácelo tak silně, že už to nemohlo zhojit zcela nic. Konec se blížil. Rozbitá.

Houpačka

Dokázali to a získali tento byt. Měla svůj kreativní kout. On měl zase svůj. Mohli tvořit, spolu a přitom každý zvlášť. Právě se rozplývala nad novými hrníčky, když ji zaujalo něco venku. Vykoukla z okna. Pozorovala osamocenou houpačku na kopci. Podívala se na stromy za ní, byly bez hnutí. Přitom měla pocit, že zahlédla, jak se houpačka lehce pohnula. Usmála se. Zakroutila nad tím hlavou. Něco se jí jen zdálo. Chvilku houpačku pozorovala a uviděla to znovu. Jemný pohyb, ale nikdo tam neseděl. Zas a znovu. Je blázen? Nemohla od houpačky odtrhnout pohled, vyrušilo ji až lehké škrábání na zeď.

Vnitřní boj

Ležela v posteli na zádech a dívala se do stropu. Budík už dávno vypnula. Přemýšlela, proč by měla vstávat. Přemýšlela, co ji tento den nabízí a zda stojí za to ho žít. Každý den to bylo těžší a těžší, a přitom jí říkali, že čas ránu zacelí. Ráno neviděla důvod, proč vstát a večer přemýšlela s žiletkou na zápěstí a papírkem v druhé ruce, zda jít spát navždy anebo ne. Namlouvala si, že další den bude lepší. Četla si nahlas citát od filozofa Seneca psaný na tom útržku papíru. Někdy i žít je statečným činem. Zatím však bojovala. I dnes.  

Stříbrná věcička

Když nůž zajel do měkkého poprvé, bylo to zvláštní až návykové. Pomalu jsem jej vytáhla a s větší zuřivostí zasunula kousek níž. Cítila jsem, jak se mé emoce pomalu odplavují. Nemohla jsem přestat, a tak jsem znovu a znovu bodala. Vždy jsem nůž kousek posunula, aby to nebylo to stejné místo. Nedokázala jsem přestat, dokud jsem nepocítila únavu zápěstí. Nůž jsem upustila. Cítila jsem se volná, pohlédla jsem na škody, které má zlost způsobila. Musela jsem se zasmát. Tohle dokáže malá stříbrná věcička. Věděla jsem, že budu muset po sobě uklidit. Vzala jsem koště a rozházenou hlínu z květináče zametla.

Rodina

Bála se vzít to do náruče. Bála se, že tomu ublíží. Zhluboka se nadechla a přijala novou roli. Vzala si ten malý uzlíček do náruče a dívala se na něj. Najednou se cítila jistější. Věděla, že společně vše zvládnout. Že je to nová kapitola jejich života. Probouzela se v ní síla, o které nevěděla, že tam je… tělem jí projela naděje. On se na ni usmál a také pohlédl na ten uzlíček. Společně vytvořili něco krásného. Stvořili nový život a věděli, že pro jeho spokojenost, bezpečí udělají cokoliv. Měli to v sobě uložené a s příchodem miminka to bylo probuzeno.

Vnitřní svět

V uších jí zněla hudba, ale ona stejně civěla do zdi. Na první pohled se mohlo zdát, že spí, ale nebylo to tak. Ponořila se do svého vnitřního světa, kde hledala pomoc. Hledala tam odreagování a odpovědi na své otázky… netušila, že odpovědi má přímo před sebou a není třeba podnikat tak velké dobrodružství. Ale někdy nevidíme to, co je přímo před námi stejně jako ona. Ale o to více si vážila nalezených odpovědí, protože je nedostala jen tak. Musela pro to něco obětovat. Když otevřela oči, na tváři se jí rozzářil úsměv… měla to, přesně to, co nejvíce hledala.