Archiv rubriky: drabble

Nechci to. Nechci s tím zase začínat, ale volá mě to. Ne, přímo to na mě křičí. Chce mi to pomoci. Slibuje úlevu od té bolesti a tlaku okolí. Nutí mě vzpomínat a já vím, že má pravdu. Když tekla krev, měla jsem pocit, že opravdu ta trýznivá bolest odchází a nahrazuje ji jiná bolest. Ta nebyla tak krutá, byla snesitelnější a dokonce jsem ji vítala. Podívám se na své ruce a pohladím ten kouzelný bod na jedné z nich. To je to místo, cítím pod prstem pozůstatky posledního činu. Snažím se bojovat, ale je toho tolik… už nemůžu. Říznu.

Krásný den. S tebou je každý den krásný a ani dnešek nebyl výjimkou. Prděla jsem ti na tvůj nahatý pupík a ty ses poprvé nahlas zasmál. Celý jsi zářil a smál se. Mé srdce plesalo radostí, a pak jsi cíleně položil své ručky na mé tváře a díval ses mi do očí. Poznával jsi mě pomalu dotykem. Poznával jsi svou mámu, mě. Jsi náš zázrak. Každý den si připomínám jaký dar jsi, jak vděčná jsem, že sis nás vybral za rodiče. Tvé pokroky mě hřejí, učíš sebe i zároveň mě. Učíme se oba. Miluji tě a nikdy to nebude jinak.

Bála se otevřít oči. Ten nový pokoj jí naháněl hrůzu, ale největší strach měla z dřevěného trámu v rohu místnosti. Měla pocit, že ji neustále sleduje. Jakoby se po ní natahoval. Více se schovala do přikrývky. Přála si, aby už začalo svítat. Světlo je dobré, odežene noční stíny a najednou vše vypadá lépe. Po zádech jí přejel mráz, zježily se jí chloupky na rukou. Najednou měla pocit, že někdo stojí u její postele. Snažila se uklidnit svůj dech. Na duchy ani jiné přízraky přece nevěří. Donutila se otevřít oči. Pomalu se rozhlédla po místnosti. Vykřikla. Na trámu se houpal oběšenec.

Jsi jen jedno velké zklamání. Nic neumíš. Nikdy ničeho v životě nedosáhneš. Jsi nula. Všechny jsi nás zklamala! Silné myšlenky, které jí proudí v hlavě. Tohle slýchává neustále. Kde udělala chybu? Co tak špatného provedla? Nikdy nikomu přece neublížila. Tak co po ní všichni chtějí? Setřela slzy, sfoukla lístek z dlaně a pozorovala, jak se pomalu pokládá na vodní hladinu. Zvedla hlavu a sledovala poletující ptáčky. I ona by si přála roztáhnout křídla a odletět daleko odsud. Kéž by to tak šlo. Pomalu se postavila. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a uschovala si nabranou energii. Pomalými kroky se vydala domů.

Ten pláč. Dětský pláč. Musím ho poslouchat cestu domů. Copak se malé nelíbí? Proč ji maminka neutiší? Proč s ní nemluví? To nechápe, že mi to trhá uši. Mé srdce kvůli tomu krvácí víc a víc? Proč je na mobilu a nedělá s tím něco? Proč se miminku nevěnuje? Proč ho trošku nepohoupe? Co je na tom tak těžkého? Ani netuší, co bych dala za to dala já, kdybych mohla své miminko utěšit. Kdybych vůbec mohla nějaké mít. Tolik bolesti způsobené nevinným dětským pláčem. Nevydržím to. Musím pryč. Nemůžu to už dál poslouchat. Vystoupení z dopravního prostředku je mé vysvobození.

Jsem rozbitá. Je to má chyba. Já jsem rozbitá. Jsem rozbitá. Jsem rozbitá. Myšlenky, které mi lítají hlavou a nejdou zastavit stejně tak jako slzy. Jsem rozbitá. Jak to mám přijmout? Je nějaká cesta ven? Proč se mu to děje? Proč má mě? Proč si našel mě, tu rozbitou? Už nemůžu. Nemám sílu pokračovat. Nenávidím se. Bude to tak lepší. Rozbité nikdo nechce. Uleví se všem. Jen zklamávám a ubližuji. Je mi to tak líto. Všem se omlouvám, ale už nemůžu. Nedokážu to. Vážně mě to mrzí. Naposledy setřu slzy, nadechnu se na tomto světě a vykročím do prázdna. Sbohem.

Svět není úplně tak zkažený. Pomyslím na to, když sleduji muže, který mi zvedá knihu ze země. Poděkuji mu. Usměje se. Věřím, že by to neudělal každý. Díky tomuto malému činu cítím naději pro něj i pro ostatní. Ale můj úkol je jasný, nemohu už couvnout. Pokračuji dále v chůzi a v hlavě si přehrávám postup. Hlavně na nic nezapomenout, udělat vše správně. Tohle je přece správné řešení. Alespoň si všichni uvědomí, že nic není samozřejmé… vůbec nic. Žádná jistota v tomto světě nečeká… vlastně jedna ano, smrt. Tu pozná dřív nebo později každý. Zastavím, rozhlédnu se a začnu střílet.

Srdce se jí rozlomilo na milion kousků. Ta krev, to bezvládné tělo. Rychle přeběhla místnost, klekla si a vzala její tvář do dlaní. „Tohle mi nedělej, tohle ne,“ setřela rychle slzy z tváře. Rozhlédla se po pokoji, sebrala první tričko a přiložila ho ke krvácejícímu zápěstí. Ovázala ho, ale rychle nasáklo krví. „Bojuj, tohle nejde. Takto ne.“ Snažila se o ni bojovat. Vytočila záchrannou službu, poslouchala instrukce a snažila se nepanikařit. Snažila se ji udržet při životě. Netušila však, že ona se už nacházela jinde. Už dávno to vzdala a s každou kapkou krve se vzdalovala víc. Konečně byla volná.

Nikdo neví, co se jí honí v hlavě. Nikdo netuší, jak se cítí. Nikdo jiný necítí její bolest. A nikdo jiný nechápe, proč to dělá. Zhluboka se nadechne, pevně sevře nůž v dlani a vejde do místnosti. Pohlédne na něj. Klidně spí, vůbec netuší, k čemu se právě teď schyluje. Přikročí k posteli, sevře nůž ještě pevněji a začne bodat. Jeho oči se otevřou dokořán a z úst vyjde jen slabé: „Proč?“ Neposlouchá ho, jen bodá a bodá. Nůž zajíždí hluboko a s každým vytáhnutím od něj odstříkne krev. Když už je unavená, přestane. Pustí nůž na zem a odchází.

Bolest prostupovala celým jejím tělem. Přicházela v silných intervalech. I když se snažila zadržet slzy, vůbec se jí to nedařilo. Přála si být jinde. Tohle místo nebylo pro ni. Už nedokázala snést tolik emocí. Vytrhla list ze svého bloku. Roztrhala ho na malé kousíčky. Pevně je sevřela v dlani. Sesumírovala myšlenky, rozevřela dlaň a kousíčky papírů odfoukla i se svým trápením. Dříve to fungovala, dnes to nestačilo. Bylo toho na ni příliš. Další pokus už nezkoušela. Věděla, co musí udělat. Vytáhla z batohu dopis, zkontrolovala ho a vložila zpět. Postavila se, zhluboka se nadechla a skočila. Vzlétla do jiného světa.