Originální název: This Side of the Grave
Český název: Před záhrobím
Díl: 5.
Žánr: beletrie pro dospělé – fantasy
Autor: Jeaniene Frost
Nakladatelství: Fantom Print 2013
Počet stran: 240
Stručný obsah knihy:
Poloviční upírka Cat Crawfieldová a její upíří manžel Bones bojovali o svůj život, stejně jako o svůj vztah. Jen co zvítězili v poslední bitvě, objevuje se další hrozba: Catiny nové, nečekané schopnosti mohou narušit dlouholetou rovnováhu mezi nadpřirozenými bytostmi…
Upíři záhadně mizejí, šíří se zvěsti o tom, že se chystá mezidruhová válka. Jakýsi fanatik podněcuje napětí mezi upíry a ghúly, a pokud se tyto dvě mocné skupiny střetnou, mohou při tom trpět i nevinní smrtelníci.
Cat a Bones musejí nyní vyhledat pomoc u nebezpečného „spojence“ – samotné královny ghúlů v New Orleans. Cena, kterou zřejmě zaplatí za její pomoc, by však mohla znamenat větší hrozbu než samotná válka – nemluvě o následcích, které si Cat nedokáže ani představit.
Můj názor:
Z knihy jsem nadšená. Bavila jsem se, brečela a bála se. Prožívala jsem to s Cat a chápala ji. Hodně mě překvapilo, jak to bylo s Donem a konec… jsem ráda, že mám po ruce šestý díl a mohu se do něj hned pustit. Jsem ráda, že nyní vládne mezi upíry a ghúly mír a snad vydrží. Moc se mi líbilo, že Bones měl o Cat strach, jenom protože mu nebrala telefon a dostal se k ní, jak nejrychleji mohl, aby se ujistil, že je v pořádku. To bylo tak milé. Také v knize je krásné vyznání lásky. Obálka vypadá také parádně. Když to tedy shrnu, jsem z dalšího dílu Nočních lovců nadšená.
Úryvek:
Nestihla jsem se pokochat jeho úsměvem, protože jeho ústa se přitiskla na ta moje pomalu, ale s intenzivním žárem. Nebyl to však dokonalý polibek, z čeho se mi stáhla hruď, jako by mi každou chvíli chtělo začít tlouci srdce. To mezi námi spadla poslední zeď.
„Bonesi,“ vydechla jsem za několik dlouhých okamžiků, když zvedl hlavu, „Až bude tenhle zmatek kolem Apollyona za námi, chci něco udělat.“
Řekla jsem to tak vážně, že se lehce odtáhl. „Co by to mělo být, lásko?“
Pošeptala jsem mu to a viděla, jak zvedl obočí, trochu se zamračil a nakonec přikývl.
„Jestli si to přeješ…“
Dívala jsem se na něj a hruď se mi ještě více sevřela.
„Přeju.“
Str. 154, dvacátá pátá kapitola