Seděl ve svém pokoji a prohlížel si fotky s dědečkem. Dělal to tak každý den a vždy u toho brečel. Vzpomínky bolely, ale bylo to jediné, co ho v novém místě, kterému měl říkat domov, bavilo. „Sněží, Tome, ono sněží!“ křičela jeho mladší sestra. Nechápal, proč má tak velkou radost ze sněhu. Nechápal, proč jí nevadilo stěhování a odloučení od kamarádů. On sice žádného neměl ani tam ani tady, ale jeho sestra ona. Vysvětloval to tím, že je ještě malá, aby jí to docházelo, co se vlastně stalo. Nedával jí to za vinu, ale nechápal ji.
Vběhla mu do pokoje bez zaklepání, jak měla v oblibě. Rozčilovala ho to. Začala skákat na jeho posteli, „Sněží tam, sněží!“ křičela radostí.
„Gabrielo, vypadni!“ křikl na ni.
Přestala skotačit a podívala se na něj. Sklopila hlavu a smutně seskočila z postele. Utekla z jeho pokoje pryč.
Podíval se na fotku. Zrovna na ní byl on, jeho sestra a dědeček. Všichni tři vypadali šťastně. Povzdychl si. Sestřel slzy.
„Tomáši, okamžitě pojď sem!“
Položil fotky na stolek. Mělo mu být jasné, že sestra bude žalovat. Vstal a šel do obývacího pokoje. Podíval se na ženu, kterou v tuhle chvíli nenáviděl nejvíce a přitom ji miloval, byla to jeho maminka.
„Cos jí řekl?“ dívala se na něj přísným pohledem.
„Aby odešla z mého pokoje, bez zaklepání tam nemá, co dělat a navíc jsem neměl náladu ji poslouchat.“
„Ty nemáš v poslední době náladu na nic, nemám snad pravdu?“
„A co jako?“
„Prosím? Jak to se mnou mluvíš?“
„Tak jak si zasloužíš!“ křikl na ni. Otočil se a odkráčel k sobě do pokoje.
„Mladý muži já jsem s tebou neskončila!“
Zabouchl dveře, „Já s tebou už dávno skončil,“ řekl a vzal si zase fotky a prohlížel si je.
Proseděl by takto celé odpoledne, ale vyrušila ho rána do okna. Podíval se. Na okně byl zbytek sněhové koule. Vstal a podíval se. U okna stála jeho sestra. Mračila se. Otočil se a sedl si zpátky. Následovala další a další sněhová koule. Štvalo ho to, ale doufal, že když si jí nebude všímat, přestane, ale ona házela další a další sněhové koule. Prohlížel si fotky, snažil se nevnímat sestru, ale pak uviděl jednu fotku. Pousmál se. Pustil fotky na zem. Hodil na sebe bundu, čepici a rukavice. Vyběhl ven, „Gabrielo!“ křikl na ni.
Sestra zrovna dělala další sněhovou kouli. Podívala se na něj.
„Ty toho nenecháš?“ vzal trochu sněhu a udělal rychle sněhovou kouli. Hodil ji po ní.
Sestra se zasmála. I ona tu svou hodila, ale minula. Tom ne, byl přesný. Maminka slyšela hluk. Rychle se podívala z okna a viděla své děti, jak spolu dovádí. Viděla Toma zase se smát. Nechápala to. Šla se podívat do jeho pokoje. Uviděla fotky na zemi. Posbírala je. Na hromádce fotek byla jedna, která všechno změnila. Byla tam, jak s dědečkem staví sněhuláka. Byli hodně malý, protože pak už sníh u nich moc nepadal. Vzpomněla si, jak jim vyprávěl, že kdyby jednou napadlo zase plno sněhu, hned by stavěl sněhuláka a hráli spolu koulovanou. Tom to dodržel. Sníh napadl, sice jinde, ale napadl a on teď dováděl se sestrou, aby dodržel dědečkova slova. Zapomněl i na nenávist, kterou cítil. Zapomněl na trápení a byl opět opravdu šťastný.