Camille zamávala a dodávka s těly odjela. Jack naložil i důkazy. Fotoaparát si nechal prozatím na krku, kdyby náhodou ještě našli nějakou stopu. Temperance stála venku a rozhlížela se, jestli nezahlédla Seeleyho.
„Jste si jistá doktorko, že Booth je tu někde venku?“ přerušila její pátrání Camille.
Otočila se na ni: „Ano, jeho auto tu stále stojí.“
„Ale všichni lidé od FBI už postupně odjíždějí, a my bychom měli také.“
„To jej tu chcete nechat?“ zeptal se překvapeně Jack.
„Zavolám mu,“ pousmála se Temperance a vytáhla z kapsy mobilní telefon.
„To asi těžko, nikdo tu nemá signál,“ poučila ji Camille.
Podívala se na mobil. Opravdu neměla signál. Povzdechla. „Máte pravdu, doktorko.“
Jack se také podíval na mobil. „Také nemám signál.“
„Já to říkala,“ podívala se na Jacka, a pak zpátky na Temperance, „Jestli má Booth práci tak, kdo ví, v kolik přijede. Musíme do institutu. On to tu zvládne.“
„Dobře, ale možná bychom mu tu měli nechat vzkaz, třeba za stěračem.“
„To nechám na vás, uvidíme se v institutu.“ Camille nastoupila do svého vozidla a opustila místo činu. Jack odjel i s Wendellem chvilku po Camille. Temperance napsala Seeleymu vzkaz: „Odjeli jsme už do institutu, až budeš mít signál, zavolej.“ Dala vzkaz za stěrač a nasedla do auta. Také odjela.
Narazil na jeden statek. Vypadal opuštěně, ale raději se snažil být opatrný. „Haló? Je tu někdo?“ zkusil to, ale nikdo se mu neozýval. Prozkoumal to. Nikde nikdo. Šel se podívat do stodoly, prázdno. Vypadalo to, že statek už byl dlouho opuštění. Šel se podívat i do domu, jestli tam nebude telefon, aby mohl zavolat. Prohlédl si fotky. Najednou uslyšel hluk. Vytáhl zbraň a pomalu postupoval. „Je tu někdo? Ztratil jsem se, chci si zavolat,“ chtěl na sebe upozornit. Nikdo se mu stále neozýval. Vyšel ven. Rozhlédl se. Vypadalo to, že je tu sám. V domě nebyl telefon, a tak se vydal po cestě, která ke statku vedla. Doufal, že dojde někam do města.
Stále si kontrolovala mobilní telefon. Bála se o něj. Wendell s Jackem zbavovali těla od masa. Camille si vzala vzorky a ty zkoumala. Nakonec se rozhodla, že jim půjde pomoci, aby přišla na jiné myšlenky.
Povedlo se mu dojít do města, kde z jednoho obchodu zavolal na FBI. Jeden agent byl pro něj poslán. Usmál se a poděkoval.
„Mám otázku, jak se agent FBI sem dostane bez auta?“ zajímal se jeden nakupující.
„Vyšetřuji případ ve skladišti… nedaleko odsud.“
„Myslíte to skladiště, kde si Jack schovává své příbuzné?“ zasmál se muž.
„Prosím?“ nechápal, „Své příbuzné? Našli jsme šest ohořelých těl.“
„Tak to je ono,“ zasmál se muž, „A oni to vyšetřují.“
„Asi nemají, co dělat než řešit tohle,“ zasmál se pokladní.
„Promiňte, ale můžete mi to pánové vysvětlit, prosím,“ požádal je Booth zdvořile. Nic nechápal.
„Před měsícem tu vyhořel dům, zahynulo při tom šest lidí, rodina.“
„Je to smutné,“ řekl jeden z mužů.
„To ano, ale jeden člen přežil. Zrovna se opíjel v hospodě, měl to štěstí. No a on a jeho rodina jsou nějací divní a prostě nikdy se nenechali pohřbít. Nikdo z jejich rodiny se nenechával pohřbít, ale zpopelnit, ale jelikož uhořeli, tak řekl, že vlastně ten cyklus už byl vykonán a nenechá je zpopelnit. Ten sklad jim patří a on tam jejich těla „vystavil“,“ při posledním slovu ukázal vztyčené prsty, že dělá uvozovky.
„Chcete mi říct, že ty těla… že zemřeli přirozenou smrtí a žádný sériový vrah není?“
„Ne, jen jeden pošuk, co jim nedopřeje klidu a nechá je jen tak viset.“
Booth se otočil na přicházející ženu.
„Je to pravda, celá ta famílie se skládá z pošuků, snad díky vám se jim podaří dosáhnout klidu.“
„Těla budou vrácena rodinným příbuzným, tak…“
„Takže je pošuk dostane zpátky,“ zakroutila nevěřícně hlavou, „Měl by je někdo pohřbít nebo se vám snad ten pohled na ty těla líbit?“
„Ne, madam, ale takhle to fungu…“
„Jasně,“ skočila mu do řeči, „Vám to vlastně může být jedno, vy tady nebydlíte.“
„Zkusím s tím něco udělat,“ slíbil, „A mohu toho příbuzného někde najít? Rád bych si s ním pohovořil.“
„On nebyl v tom skladišti? Chodí ty těla hlídat,“ pravil pokladní.
„Ne, nikdo tam nebyl. Jen jsem došel k farmě. Tu farmu také vlastní?“
„Ne, ta farma jen chátrá.“
„Tak bude v hospodě, na konci města,“ poradila mu žena.
„Dobře, děkuji,“ usmál se. Vydal se do hospody.
Temperance už měla k dispozici kosti na zkoumání. Pořád však myslela na Bootha. Neozval se a ani ona se mu nemohla dovolat. Pustila se do práce a doufala, že se brzy ozve.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které moc děkují :))