Dorazili k farmě. Vystoupili. Rozhlédli si, „Dávej si pozor,“ upozornil Booth Hodginse, „Drž se u mě, pro jistotu.“
„Jsem už velký kluk.“
„Hodginsi, tohle není legrace. Ten pokladní říkal, že se tu zdržují tuláci. Mám za tebe odpovědnost, tak se drž u mě… kam jdeš? Něco jsem snad řekl,“ šel za ním.
„Je to tu opuštěné, Boothe. Nikdo tady nebyl roky.“
„To neznamená, že tu někdo nemůže být teď. Musíme být opatrní, slyšíš?“
„Jasně,“ řekl a už zase šel se podívat jinam. Pozoroval zeminu.
Booth se držel u něj a sledoval okolí. Něco se mu nepozdávalo, proto byl raději ve střehu. Uslyšel zašustění. Otočil se k poli. Kukuřice se zahýbala. „Někdo tu je,“ řekl tiše Booth.
Hodgins se otočil směrem, kterým se díval Booth. Oba čekali, co se bude dít.
„Máme zbraň, kterou byl Ethan omráčen,“ řekla Temperance Cam, která zvedla hlavu od počítače.
„Dobře, to je skvělé. Tak to dej vědět Boothovi.“
„Fajn, ale chtěla jsem vědět, jestli je něco nového…“
„Ne, nic jsem nezjistila. Toxikologie je čistá.“
„Dobře, tak já mu řeknu o té zbrani, i když to mu asi nepomůže. Vlastně skoro nic nemáme.“
„Já to vím,“ pousmála se, „Nemáme vůbec nic, ne skoro, ale vůbec,“ zakroutila hlavou, „Třeba zjistí oni něco ve městě.“
„Booth říkal, že ho nikdo neměl v oblibě, a že vrahem může být každý.“
„To moc nepomůže.“
„Ne, to ne.“
„Tenhle případ je tak složitý a přitom tak jednoduchý.“
„Jak je to myšleno?“
„Vypadalo to na těžký případ a přitom máme jen jedno tělo, ale i tak nemáme nic.“
„Jistě něco zjistíme a vyřešíme to. Bootha něco napadne nebo na něco přijde. Já se raději půjdu ještě podívat na kosti a řeknu i panu Brayemu.“
„Dobře, možná jste něco přehlédli.“
Přikývla. Usmála se a odešla pracovat se stážistou. Velice důkladně prohlíželi kosti, aby jim nic neuniklo.
Booth vytáhl zbraň a díval se do pole. Hodgins stál za ním, také se tím směrem díval.
„FBI!“ křikl Booth.
„Nestřílejte, nejsem ozbrojen!“ z kukuřice vylezl mladík kolem dvaceti pěti let, „Jmenuji se Benjamin. Já jsem Ethana znal.“
Když si ho Booth prohlédl, schoval zbraň, „Chodil jsi s ním do hospody?“
„Ne, on chodil ke mně. Byli jsme přátelé. Nebyl takový, jaký vám říkají,“ šel k nim, „Prosím, vyslechněte mě.“
„Dobře, povídejte.“
„Ethan možná byl divný, protože pověsil svou rodinu, ale on za to nemohl. To prostě ta víra, ale jinak byl normální. Jsme přátelé už od školky, a když ten dům vyhořel, tak bydlel u mě.“
„Říkali mi, že bydlel tady.“
„To se jen říkalo, bydlel u mě. Nabídl jsem mu to a on nechtěl. Prý mi nemá, jak platit a tak, ale já o placení nechtěl slyšet.“
„A kdy jste ho naposledy viděl?“
„Před čtyřmi dny. Nahlásil jsem to.“
„Dobře a nevíte, kdo by mu chtěl ublížit?“
„Nevím, ale chodili mu výhružné dopisy, ke mně domů, takže se vědělo, že bydlí u mě.“
„Víte, kdo je posílal?“
„Ne, ale Ethan je hned vyhazoval. Schoval jsem je.“
„Mohli bychom vidět jeho pokoj i ty dopisy?“
„Ano, jistě. Chtěl jsem vás zastihnout ve městě, ale odjeli jste, tak jsem šel ke skladišti. Myslel jsem, že budete tam, ale pak mi došlo, že vám říkali o farmě, tak jsem to vzal přes pole. Nechtěl jsem vás vyděsit.“
„To je v pořádku.“
„Ethan opravdu nebyl špatný člověk, nezasloužil si to.“
„Je mi to líto.“