Hodgins se rozhlížel po pokoji. Booth mezitím vedl rozhovor s Temperance, „Ale to není náhodná zbraň, nemyslíš?“
Benjamin hledal dopisy. Vytáhl je ze zásuvky a držel je.
„Dobře, díky. Sice to asi moc nepomůže ani to nic moc neříká, ale co už. Díky, zatím,“ položil to. Podíval se na Benjamina, „To jsou ty dopisy?“
„Ano,“ podal mu je, „Všechny, co dostal.“
„Četl jste je?“
„Jen ten první. Ethan mi je už potom neukazoval, tak jsem je schoval. Ani nevím, proč.“
„Je dobře, že jste je schoval. Nám se budou hodit i s těmi obálkami.“
„Aspoň něco. Vůbec nechápu, proč by mu někdo ubližoval. Nikdy nikomu nic neudělal. Nemohl za svou rodinu. Nemohl za vyhoření toho domu.“
„Lidé zabíjí i pro nic,“ poplácal ho Booth po rameni, „Měl Ethan nějaké přátele?“
„Ne,“ zakroutil hlavou, „Moc se s lidmi nestýkal. Od toho požáru tak nějak na něj všichni zanevřeli a on neměl důvod se s nimi bavit. Nepotřeboval je, když se mu za zády posmívali a dávali mu to za vinu. On přestal chodit do hospody. Donutil jsem ho hledat si práci. Byl to jeho první pozitivní krok a…“ zlomil se mu hlas. Utřel si oči, „A ani si ji nestihl najít.“
„Je mi to líto,“ pousmál se, „Pomohl jste nám. Možná díky tomu dopadneme vraha.“
Přikývl, „Rád bych pro něj udělal víc. Je možné, že bych… mohl bych je všechny nechat zpopelnit? I jeho rodinu?“
„Víte, chybí nám tělo jeho sestry. Bylo tam šest těl a její tělo zmizelo.“
„Někdo ukradl tělo jeho sestry a místo ní tam pověsil jeho? To je odporné.“
„Měl někdo problém s tou rodinou?“
„Ne, ne nikdo. Nechápu to. Vůbec to nechápu.“
„Dobře, kdyby vás něco napadlo, zavolejte mi,“ podal mu Booth svou vizitku. Kývl na Hodginse a odjeli do institutu.
Dopisy nejdříve dostala Camille kvůli případné DNA na obálkách, pak putovaly k Angely, která se dívala na písmo. Také u Angely se četly.
„To mi jako vyhrožování moc nepřijde,“ řekla Angela, která četla jeden z dopisů.
„Je to milostné,“ řekl nevěřícně Booth.
„Tak proč ti ten jeho kamarád řekl, že jsou výhružné?“
„Říkal, že to nečetl. Nevěděl, co tam je. Ethan mu nejspíše řekl, že jde o výhružky. Nechtěl, aby věděl o jeho lásce. Je tam někde nějaký podpis? Mohli bychom si s tou slečnou promluvit.“
„Je tu jméno,“ najela na konec dopisu. Angela je okopírovala do počítače, „Olivia.“
„Co? To byla jeho sestra,“ pousmál se.
„Možná náhoda,“ usmála se Angela.
„To si nemyslím. No uvidíme, zkusím zavolat tomu jeho kamarádovi a zeptat se, jestli nezná nějakou Olivii. Ty zkus přečíst všechny dopisy, jestli jsou od ní. Třeba je tu pak nějaké vysvětlení nebo něco. Kdybys na něco přišla, tak mi zavolej.“
Po cestě do kanceláře zavolal Booth Benjaminovi, „Tady agent Booth, mohu vám položit pár otázek?“
„Agente, ano, jistě. Zjistili jste něco nového?“
„Znáte Olivii?“
„Ano, to je sestra Ethana.“
„A jinou neznáte?“
„Hm,“ na chvilku se odmlčel, „Ne, jen jeho sestru, ale i ona uhořela v tom domě. Její tělo přece zmizelo. Sám jste mi to říkal.“
„Ano, to je pravda. Jaký byl její vztah k Ethanovi?“
„Jako bratr a sestra. Nevím, co vám mám na tuhle otázku odpovědět. Občas se nesnášeli, občas se milovali.“
„Jen jako bratr a sestra?“
„Co? Měli se rádi jako bratr a sestra. Míříte tím někam snad, agente?“
„Ty dopisy, co jste nám dal, jste nečetl, ani je nevyměnil? Vytáhl jste je vždy z koše tak, jak je tam Ethan hodil?“
„Ano. Agente Boothe, co se děje?“
„Něco tu nehraje, Benjamine, ale já přijdu na to, co,“ řekl s výhružkou v hlase.
„Já nic nevím. Řekl jsem vám vše. Mám práci, nashle,“ položil to.
„Nashle.“
Nadpis mi udělala PawlušQa, které moc děkují :))