Originální název: Exposure
Český název: Únos
Díl: 4.
Žánr: světová literatura pro mládež – detektivní román
Autor: Kathy and Brendan Reichs
Nakladatelství: BB/art 2014
Počet stran: 382
Stručný obsah knihy:
Tory Brennanová nedávno oslavila patnáctiny, ale na pubertu nemá čas. Po hurikánu a hlavně po ostře sledovaném soudním procesu s Pánem hry, který chtěl Tory i její kamarády zabít, se život na ostrově Morris vrací do vyjetých kolejí. Jenomže pak záhadně zmizí dva studenti Boltonovy přípravky, kde Tory studuje. I s ostatními viráty se okamžitě pustí do pátrání – zvláštní nadlidské schopnosti jim sice přinášejí spoustu starostí, ale když už je jednou získali, chtějí je využít pro dobrou věc. Vloupají se do domu, kde sourozenci bydlí, a ve sklepě najdou krvavé stopy. Na polštáři jednoho z dvojčat policie dokonce objeví záhadnou kartu Hadonoše, třináctého znamení zvěrokruhu. Unesl děti nějaký šílenec, který se zabývá astrologií?
Vlčí schopnosti jsou pro Tory a její kamarády darem i prokletím. Jejich záblesky začínají být nezvladatelné a navíc jejich tajemství chce za každou cenu odhalit Chance Claybourne. A Tory stále ještě nezjistila, co obsahují záznamy doktora Karstena, který s nebezpečným parvovirem experimentoval. Jejich smečce však hrozí víc než jen prozrazení…
Můj názor:
Již čtvrtý díl a stále viráti své schopnosti nechápou. Stále mají, co odhalovat.
Musím se přiznat, že Chance mi leze krkem, nemám ho prostě ráda a Jasona také ne. Ale bohužel jsem měla menší tušení s Chancem a měla jsem pravdu, což vlastně trochu prozrazuje, co se bude řešit v pátém díle.
Byla jsem neskutečně ráda, že Tory odpustila Benovi. Byla jsem ráda, že našli k sobě opět cestu.
Když Tory nechávali v bunkru, bála jsem se a oprávněně. Ale naštěstí Cooper ji ochránil, ale to rozuzlení. To bych vůbec nečekala. Překvapilo mě to, ale tak to v knize má být. Člověk si má něco myslet a vše má být jinak, aby čtenář byl překvapen a zároveň spokojen. Já byla oboje, jak překvapena, tak i spokojena. Kniha se mi opět moc líbila.
Úryvek:
Vyšla jsem ven a protáhla se. Papírování zabralo přes hodinu.
Ben seděl na nedaleké lavičce a zíral do prázdna.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Posunul se, aby mi uvolnil místo.
Na okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem se posadila.
Chvíli jsme oba mlčeli. Bez pohnutí jsme pozorovali houf dětí, které skákaly panáka v parku u řeky za silnicí, a připadali jsme si trapně.
„Oni si myslí, že něco vím,“ řekl Ben mrzutě. „Že možná zase s někým v něčem jedu. Jak říkal Corcoran, „bažím po slávě“.“
Str. 219, třicátá třetí kapitola