Originální název: Me before you
Český název: Než jsem tě poznala
Žánr: beletrie pro dospělé – román
Autor: Jojo Moyes
Nakladatelství: Ikar 2013
Počet stran: 408
Stručný obsah knihy:
Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louise měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud.
Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivní Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louise…
Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje.
Můj názor:
Knihu jsem si pořídila na doporučení spolužačky, i když mi prozradila konec, já se rozhodla si knihu přečíst sama.
Dle mého názoru je tohle ta kniha, kterou by si člověk měl přečíst, aby věděl, co má. Aby si vážil toho, co má, a aby třeba začal dělat něco, co vždycky chtěl, dokud je prostě čas. Dokud to jde.
Kniha mě rozbrečela kolem sté stránky, a pak samozřejmě ještě několikrát, ale pak jsem se s tím smířila. Věděla jsem, jaké je to vysvobození. Věděla jsem to a chápala to. Byla jsem na Louisu naštvaná, jak se k němu zachovala, ale i ji jsem chápala a pak… pak jí volala jeho matka a ona přijela. Po té jsem se na ni již nezlobila tolik, ale trochu přece jenom. Mohla s ním být déle.
Než jej poznala, měla stereotypní život, a po té, díky němu se rozhodla dělat něco, co by ji bavilo, co ji naplňovalo. I když jí to neřekl, věřím, že ji miloval… jeho důkazy jsou jasné.
Kniha je krásně čtivá, má jemné stránky než je člověk zvyklý (tedy alespoň já) a krásně voní (alespoň ta moje). Nelituji, že jsem si ji přečtla a už vůbec nelituji, že ji mám ve své knihovničce, protože věřte mi nebo ne, po jejím dočtení jsem se vrátila ke krásné scéně v knize, abych si připomněla, že prožil něco úžasného a ona také.
Úryvek:
(Úryvek není ta scéna, ke které jsem se vrátila)
„Fajn, tak se přiznej,“ pronesla jsem. „Chodil jsi tu někdy a v duchu si hrál na prince válečníka?“
Will na mě úkosem pohlédl. „Pravdu?“
„Samozřejmě.“
„Jo. Jednou jsem si dokonce vypůjčil jeden z těch mečů, co visí na zdech ve Velkým sále. Vážil snad tunu. Pamatuji si, jak jsem byl úplně mrtvej strachy, že ho nedostanu zpátky.“
Str. 270, sedmnáctá kapitola