Originální název: Seven letters from Paris
Český název: Sedm dopisů z Paříže
Žánr: beletrie – román
Autor: Samantha Vérant
Nakladatelství: Jota 2015
Počet stran: 256
Stručný obsah knihy:
Samantha je před čtyřicítkou bez práce, po krk v dluzích, bezdětná a v rozvodovém řízení. Připadá si naprosto ztracená. Pak ale narazí na sedm starých milostných dopisů od Jeana-Luca, přitažlivého Francouze, kterého potkala v Paříži, když jí bylo devatenáct. Na internetu najde jeho e-mailovou adresu a pošle mu krátkou zprávu, v níž se omlouvá, že na jeho dopisy neodpověděla. Omluva je přijata, Samantha a Jean-Luc se virtuálně sbližují a oba si rychle uvědomují, že vášeň, kterou pocítili před dvaceti lety, ještě nevyhasla. Samantha ví, že odjet do Francie za mužem, s nímž zažila jediný bláznivý horký den, je šílenství, ale možná je to okamžik, na který čekala celý život.
Sedm dopisu z Paříže je zčásti cestopisná autobiografie, zčásti milostný román. Je to pravdivý příběh o tom, že i sedm starých milostných dopis může člověku změnit životní cestu.
Můj názor:
Po dočtení jsem hned musela napsat kamarádce a knihu jí doporučit.
Přiznám se, že jsem si tuto knihu vyhlédla díky obálce a také díky tomu, že byla jako novinka. I když si takto nevybírám knihy, jsem ráda, že tuhle jsem si tak vybrala. Ze čtení jsem měla trochu obavy, protože je to inspirováno životem, a co v životě má šťastný konec?
Ale mé obavy byly zahnány brzy, a tak jsem s velkým nadšením četla pravdivý příběh o lásce, která i po dvaceti letech nevyhasla. I když Sam zažívala velké starosti, dokázala vše vyřešit a nakonec se na ni usmálo štěstí. Až je neuvěřitelné, že tohle je opravdu pravdivý příběh, ale já tomu věřím, protože můžete nahlédnout na web, který Sam zprovoznila a také můžete najít jejich společné fotky, příběh má tváře. Ráda bych potkala někoho jako Jean-Luc, ale nerada bych na něj čekala dvacet let. Kniha se mi moc líbila a vřele ji doporučuji všem, kteří chtějí zažít romantický příběh, který může dodat odvahu či víru, že na každého se usměje štěstí.
Úryvek:
Jean-Luc mě prováděl zahradami. „V jednom ze svých dopisů jsi mě opravdu rozesmála.“
„Ve kterém?“ Museli jsme si jich vyměnit nejmíň dvě stovky.
„Ten e-mail, kde píšeš, že vášeň je jako staré ponožky…“
„Už vím. Děravé ponožky:“ Zakryla jsem si oči rukama. „Prosím, necituj mě.“
„Život bez vášně je jako obloha bez slunce, měsíc bez hvězd.“
Zastavil mě, chytil mě za paže a přitiskl mě ke kamenné zdi. „Já nedokážu žít bez vášně. Ty ano?“
„Nejde o to, že bych měla v úmyslu žít bez vášně.“
Str. 140, šestnáctá kapitola