Originální název: The Alchemy of Forever
Český název: Alchymie věčnosti
Díl: 1.
Žánr: beletrie – fantasy, sci-fi
Autor: Avery Williams
Nakladatelství: CooBoo2013
Počet stran: 182
Stručný obsah knihy:
Serafina už zažila leccos. Na zemi strávila celých šest set let. Věčný život a bohatství mají ovšem vysokou cenu – životy nevinných lidí. Její přítel Cyrus před stoletími objevil alchymistickou metodu, která umožňuje duším střídat těla. A Seraphina teď už není schopna nést vinu za to, co provádí… Rozhodne se Cyruse opustit, utéct od něj a zemřít. Do cesty se jí však připlete šestnáctiletá Kailey a Sera je zničehonic v životě dívky, o které nic neví, a musí předstírat pravý opak. A její touha zemřít je najednou mnohem menší…
Můj názor:
Anotace knihy toho příliš neprozrazuje, ale i přes to jsem se rozhodla si ji koupit a přečíst. Společně s druhým dílem jsem knihy koupila v Levných knihách a vůbec nelituji.
Ze začátku mě kniha příliš nebavila. V prologu hlavní hrdinka umře a já dumala nad tím, o čem vlastně je tedy zbytek knihy, ale Cyrus jí dá elixír a Serafína se převtělí do jiného těla, a tak žije.
Z prologu se přeneseme do současnosti, kde Cyrus má jakési společenství takzvaných převtělenců. Ale Serafína už tak žít nechce, a tak uteče… jenže Cyrus se jí nehodlá vzdát. On ji miluje, on ji vlastní.
Serafína se snaží zapadnout do nového těla i života. Ale ne vše bude tak jednoduché, jak se zdá.
Dá se říci, že knihu jsem přečetla za jediný den a musela jsem se hned vrhnout na druhý díl, neboť končí otevřeně a nedalo mi to. Potřebovala jsem vědět, co se stalo, a potřebovala jsem vědět, že je vše v pořádku. Proto tedy hned po prvním dílu, čtu díl druhý. Začátek mne tolik nebavil, ale po té mě kniha pohltila, získala si mne a donutila mne začít hned po dočtení vrhnout se na druhý díl.
Fantasy mám ráda a tohle je opět něco jiného, je to téma převtělování, se kterým jsem se ještě nesetkala. Má zkušenost je pozitivní a mrzí mne, že série má pouze dva díly a od autorky již nic jiného u nás nevyšlo.
Úryvek:
Při mém tichém loučení mě vystraší hluboké zavrčení. Prudce otočím hlavu a zamžourám do temnoty. Očima šlehám kolem a připravuju se na útěk. Nebo na boj.
„Na holku, co právě pustili z nemocnice, vypadáš dost čile.“
Ztuhnu. Hlas patří vysokému tmavovlasému klukovi, který stojí ve stínu jedné ze sekvojí. Na vodítku má obrovského psa. Pes zavrčí a zacloumá vodítkem.
„To jsi vážně musela,“ pokračuje kluk, „vylézt oknem? Nebo jsi to chtěla jen víc zdramatizovat?“
„Ty jsi mě viděl?“ Hlas mi roztřese strach. „Kdo jsi?“
„Fakt vtipný, Kaily.“ Pak se mu na obličeji objeví ustaraný pohled. „Počkej, ty si mě vážně nepamatuješ?“
Str. 63, jedenáctá kapitola