„Přemýšlela si o tom, o čem jsme mluvili posledně?“
„Ano,“ přiznávám. Myslím, že k němu chci být dnes otevřenější.
„Pověz mi o tom, prosím.“
„Podívala jsem se na jejich fotky, kde jsou šťastní beze mě, a zjistila jsem, že mě to bolí. Ubližuje mi to. Bodalo mě přitom u srdce. Došla jsem tedy k závěru, když to ubližuje mně, ublíží to i jim. Jen nevím, jestli se oni podívají.“
„Tolik ti záleží na tom jim ublížit, nebo bys raději byla šťastná a tajně doufala, že jim to ubližuje?“
Ignoruji jeho otázku, „včera večer jsem si vzala žiletku do ruky a vyhrnula si rukávy. Dívala jsem se, jaké škody zanechala od minule. Držela jsem ji v ruce, ale nemohla jsem. Hodila jsem ji do koše jako všechny ostatní. Zničila jsem fotky a všechno.“
„To je velký a důležitý krok, Amber, a jsem rád, že jsi ho udělala. Jak ses cítila, když jsi vyhodila tu žiletku?“
„Smutně, ale když jsem vyhodila ty fotky, cítila jsem se lehčeji. Myslím, že mě celou tu dobu stahovaly dolů… pitomé fotky!“
„Ne, ty fotky, ale vzpomínky, které vyvolávají. Učinila jsi ještě nějaké kroky?“
Mám mu to říct? Mám mu říct celou pravdu?
„Ano,“ podívám se na své boty, „rozhodla jsem se, co bude dál.“
Mlčel. Chce, abych mu to řekla. Chce to slyšet.
„Podala jsem výpověď. Nesnáším tu práci, nechci ji už dál dělat. Vzala jsem ji, protože jsem potřebovala peníze a navíc… byl to můj obor. Všichni čekali, že to budu dělat, ale já ne. Dala jsem okamžitou výpověď, sbalila si věci a odešla s hlavou vztyčenou.“
„Tak proč teď koukáš na boty? Mrzí tě to, že jsi odešla?“
Zvednu hlavu a podívám se na něj, „ne, ani trochu. S kolegy jsem si nerozuměla, byla jsem mladá a oni si o mne otírali. I tohle je důležitý krok, ne?“
„Ano, nový začátek. Můžeš dělat to, co jsi vždycky chtěla a přitom můžeš narazit na nové přátele. Na lidi, kteří budou také nadšení do toho,“ usmívá se. Myslím, že ho to potěšilo. „Co bys chtěla dělat, Amber?“
„To já nevím,“ pousměji si, „své koníčky jsem přizpůsobovala jim, abych mohla být s nimi, co nejvíc. Na své jsem přitom zapomněla. Už nevím, co bych chtěla… nedokážu bez nich být.“
„Amber,“ jeho tón hlasu je výhružný. Zlobí se?
„Amber,“ řekne vlídněji, „co jsi vždycky chtěla dělat? Co jako malá sis přála?“
„Chtěla jsem napsat knihu a procestovat celý svět!“ vykřiknu až příliš nadšeně. Tohle se nikdy nestane.
„A co ti v tom zabránilo?“
„Na knihu nebyl čas a cestováním bych opustila vše, co jsem tu měla,“ řeknu smutně. Teď mám času a nemám tu už nic.
„A co teď?“
To je ono. Podívám se na něj a usmívám se, „času mám. Vždyť já nemám práci,“ zasměji se upřímně a od srdce, pak ale zvážním, „opravdu si myslíte, že mohu začít psát knihu?“
„Nevidím jediný důvod, proč bys nemohla, Amber, a bude mi ctí si ji přečíst.“
To myslí vážně? Vážně by si chtěl přečíst moji knihu? Vždyť ani nevím, o čem bych ji napsala. Copak není můj život jedna velká inspirace.
„Na co právě teď myslíš?“
„Na tu knihu. Přemýšlím, o čem by byla. Myslím, že to vím a myslím, že v ní budete i vy.“
„Kniha může být novým začátkem, poslední čárou za minulostí, Amber. Pokud tedy chceš psát o svém životě.“
„Ano, myslím, že to právě chci, ale myslím, že kniha dopadne jinak.“
„Ty jsi autorka, stejně jako jsi autorka svého života. Je jen na tobě, jak to vše dopadne,“ usmívá se.
Myslím, že dělám pokroky. Začíná se mi sezení líbit. Opravdu mi to pomáhá, i když jsem tomu ze začátku nevěřila, ale ještě nejsem připravena na skutečný život.
„Nejsem připravená upravovat konec,“ zašeptám, „ještě ne.“
„To je v pořádku, na to je ještě brzy. Proto jsem tady.“
„Děkuji vám,“ řeknu zcela upřímně a dívám se mu do očí.
Usměje se, „a co to cestování kolem světa? To bys chtěla také?“
„Ano!“ vykřiknu, „milovala jsem focení. Myslím, že ještě někde najdu svůj starý fotoaparát. Ach, mé fotky… jak já to milovala.“
„Proč jsi přestala? Evidentně tě to dělalo šťastnou.“
„Kvůli času, ale teď ho mám… mám času, kolik budu chtít,“ znovu se zasměji. Já mám čas. Mám hory času!
„Nechceš si najít jinou práci?“
„Ne,“ zakroutím hlavou, „nejdříve najdu svůj foťák, půjdu se projít, a pak… pak se pustím do knihy, a pak… pak ji vydám a…“
„Amber, brzdi, prosím. Napsání a vydání knihy trvá déle a stojí to peníze. Měla by sis hledat novou práci.“
Znovu se zasměji, „ne.“
„Amber, jsi v pořádku?“
„Naprosto,“ usmívám se, „pracovala jsem v té práci tři roky, tři dlouhé roky a to, co jsem tam viděla… já… mám to ušetřeno. Nemusím pracovat, momentálně.“
„To jistě ano, ale vydání knihy je drahá záležitost a stojí spoustu času. Nějakou práci by sis měla najít, alespoň na půl úvazku. Popřemýšlej o tom do dalšího našeho sezení, ano? Podívej se po něčem. Mohu ti pomoci s výběrem, ale opravdu o tom popřemýšlej. Dobře?“
„Dobře, podívám se po něčem,“ slíbím. Podívat se mohu, ale to bude vše. Nechci si nic hledat. Chci si užívat. Chci být šťastná. Vstávám a odcházím.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji 🙂