„Jsem rád, že jsi vůbec přišla. Po minulém odchodu beze slova jsem měl obavy.“
„Hm,“ koukám opět na boty.
„Rozhodla ses být sdílnější?“
„Hm.“
„To není moc sdílné, ale alespoň vydáváš nějaké zvuky a nepohybuješ pouze hlavou či rameny. Už jsi napsala odpověď na ten inzerát?“
Zakroutím hlavou.
„Proč ne? Byla jsi přece tolik nadšená a teď tam ani nenapíšeš? Co se stalo, Amber? Mne to můžeš říct, jsem na tvé straně.“
„A která strana je ta moje?“
„Co bys řekla?“
„Je neslušné odpovídat na otázku otázkou,“ zvednu hlavu a podívám se na něj. Mluvím s ním. Nemůže mne poslat do ústavu.
„Ano, to máš pravdu, ale mne zajímá tvůj názor.“
„A mě váš a já se ptala první,“ odseknu.
„Dobře,“ usměje se vřele, „je to ta, kterou si zvolíš ty sama, Amber.“
„A kterou si mám zvolit? Jak mám poznat, že jsem si zvolila správně?“ dívám se na něj. Mám tolik otázek.
„Když si zvolíš špatně, je to také dobře. A víš proč? Protože se poučíš, dostaneš zkušenost. Někdy je lepší se poučit, protože budeš lépe připravená a už nenaletíš.“
„Chcete říct, že každá zkušenost je dobrá?“
„Ano, i ta špatná.“
„Ale co když člověk má jen samé špatné zkušenosti? Co když není žádná dobrá?“
„Vždy je nějaká dobrá zkušenost, jen ji možná člověk hned tak nevidí.“
„A co když opravdu není?“ sklopím hlavu a dívám se na boty, „co když už nedokáži vidět to dobré? Co když nechci?“
„Proč nechceš, Amber?“
„Chci se cítit ublíženě, chci být ta, která trpí… chci, aby mne litovali.“
„Kdo?“
„Já nevím, všichni,“ zašeptám.
„Chceš na sebe pouze upoutat pozornost, ale, Amber, je to opravdu to, co chceš? Chceš se zabývat minulostí a litovat se? Chceš si lhát? Proč neudělat tlustou čáru za minulostí a začít znovu.“
„Nedokážu to. Bolí to.“
„Ale dokážeš, já ti věřím. Věřím v tebe, věřím, že to zvládneš. Věřím.“
Zvednu hlavu a podívám se na něj. Vždyť já mu také věřím, ale není to tak jednoduché přece. Nebo ano? Co mám dělat? Co mám říct?
„Věřím ti, Amber,“ když to říká, dívá se mi do očí. Je upřímný a myslí to vážně. Ach.
„Děkuji,“ usměji se.
„Nemáš zač,“ kouká na mě. Usmívá se a já také. Usmívám se na něj. Já se usmívám! Myslím, že se cítím i lépe. Myslím, že taji… ledovec ve mně taje. Cítím teplo. Nenamlouvám si to pouze? Opravdu to tak je?
Podívám se na hodiny, „mohla bych dnes už jít? Potřebuji si něco zařídit.“
„Dobře, Amber.“
„Děkuji,“ usměji se. Když vycházím z jeho kanceláře, stále usmívám. Skutečně. Ach.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji 🙂