Originální název: Buzíčci
Český název: Buzíčci
Žánr: česká beletrie – povídky
Autor: Jan Folný
Nakladatelství: Host 2013
Počet stran: 250
Stručný obsah knihy:
Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové „jsou“.
A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defi luje ve vzájemně provázaných příbězích.
Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění, a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.
Můj názor:
Knihu jsem si vypůjčila ve fakultní knihovně a musím říci, že mne překvapilo, že jsem tam knihu objevila. Lákala mne tématem, kterým se zabývá.
Líbila se mi provázanost povídek… mohli jsme se dozvědět o postavách z předešlých povídek, nové věci, ale to bylo tak vše… kniha mne nikterak neoslovila a musím přiznat, že jsem z ní byla spíše zklamaná. Některé povídky se mi líbily více, ale těch bylo méně… některé mne neoslovily či mi přišly nevhodné. Nelíbilo se mi, že vždy si postavy nějak ublížili… ne přece vždy jde o nevěru. Nemyslím si, že kniha ukázala homosexualitu v lepší světle. Řekla bych, že spíš kniha uškodila, a pokud by to četl člověk s předsudky, jen by si je potvrdil, ale ne vše takto opravdu je.
Od knihy jsem díky anotaci čekala více, a proto jsem byla i zklamaná. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale vracet se k ní nebudu a nemám ani potřebu ji vlastnit.
Úryvek:
On tam stál a najednou si uvědomil, jak moc to Kájovi před chvílí, když tu ještě stál s ním a objímal ho, slušelo. Tenhle úsměv bude Kájovi slušet i v pětačtyřiceti. I v šedesáti.
Najednou mu přišlo hrozně líto, že za celý den nedokázal dát Kájovi odpověď na jeho otázku. Proč mu ji nedokázal říct do očí? Vždyť byla kladná a Káju by potěšila. Vylovil z kalhot svůj mobil, vyťukal rychlou esemesku a konečně se vyjádřil.
Odpověď přišla okamžitě. Nadšená.
Str. 61, Box of Roses