Originální název: Kokkjo no minami, taijó no niši
Český název: Na jih od hranic, na západ od slunce
Žánr: beletrie – román
Autor: Haruki Murakami
Nakladatelství: Odeon 2004
Počet stran: 176
Stručný obsah knihy:
Komorní milostný příběh, v němž hraje roli tajemství a osudovost, příběh ztrácení a nalézání, návratů k téže ženě, dilema muže, který má vše, o čem dřív mohl jen snít, a přesto tápe v domnění, že skutečnost je jiná, než jak se jemu či nám jeví… Milostný trojúhelník, v jehož středu sledujeme nejprve chlapce jménem Hadžime, trpícího tím, že je jedináček, později dospělého muže, který si vzal dívku ze zámožné rodiny a má s ní dvě děti, Hadžimeho, jenž znovu potkává svou lásku z dětství, tajemnou Šimamoto. Potkává i ztrácí, nalézá, aby ztratil. V neskutečné, mystické noci, která děj graduje až k šílenství, možná vytušíme odpověď na otázku, co se událo: s námi či s postavou knihy? Dílo nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti, v němž autor až obsesivně „operuje“ se svými nejvnitřnějšími, palčivými tématy.
Můj názor:
Toto je již několikátá kniha Murakamiho, kterou jsem četla, ale musím se přiznat, že byla spíše zklamáním než něčím úžasným. Opět jsem si ji vypůjčila v knihovně a s radostí se pustila do čtení, protože tento autor si mne získal.
Děj knihy může působit jednoduše, ale skrývá tolik emocí, především negativních, ale i o tom život je. Ukazuje nám, že neustále něco hledáme, ale i když to nalezneme, můžeme to v jednu chvíli znovu ztratit a naše hledání, trápení může začít nanovo.
V jeho knihách je třeba číst mezi řádky, není to jen o slovech na stránce… je třeba pohlédnout hlouběji, ale u této knihy se mi to nepodařilo a možná proto byla menším zklamáním. Rozhodně to ale neznamená, že už se k autorovi nevrátím… to vůbec ne.
Úryvek:
„A co budeš dělat ty, jestli se nestihneme vrátit včas?“ zeptal jsem se.
„O mě neměj strach,“ zavrtěla hlavou, „nějak si už poradím. Spíš mi dělá starost, co by bylo s tebou. Ty bys to měl doma mnohem horší.“
„Asi měl. Ale o to se vážně nestrachuj. Náš let zatím nikdo nezrušil.“
„Já věděla, že se něco stane,“ řekla Šimamoto tiše, jako by mluvila sama k sobě. „Tak je to vždycky, když se někde objevím. Pokaždé se něco stane. K něčemu se připletu, to se pokazí. I to, co šlo až do té doby úplně bez problémů.“
Str. 97, desátá kapitola