Ležela v posteli na zádech a dívala se do stropu. Budík už dávno vypnula. Přemýšlela, proč by měla vstávat. Přemýšlela, co ji tento den nabízí a zda stojí za to ho žít. Každý den to bylo těžší a těžší, a přitom jí říkali, že čas ránu zacelí. Ráno neviděla důvod, proč vstát a večer přemýšlela s žiletkou na zápěstí a papírkem v druhé ruce, zda jít spát navždy anebo ne. Namlouvala si, že další den bude lepší. Četla si nahlas citát od filozofa Seneca psaný na tom útržku papíru. Někdy i žít je statečným činem. Zatím však bojovala. I dnes.
Myslím si, že s vnitřním bojem se setkává občas každý z nás… někdo častěji, někdo ne tak často… kdy přemýšlíme, co všechno má a co nemá cenu, jestli máme vstát a žít… možná závidím lidem, kteří se s tím nesetkali, nebo nesetkávají…
Je důležité si připomenout, že přes všechny potíže a problémy život stojí za to… nikdy nebude nic úplně lehké, ale byla by moc škoda to jen tak vzdát 💗
Silný úryvek, bohužel pro mnohé realita. Doufám, že ty se máš navzdory pochmurným slovům dobře. 🙂
nejedná se o úryvek, ale o literární útvar drabble (sto slov) 🙂
Hodně silný text, až mě to i chvíli zarazilo a uvažovala jsem nad ním.
Zajímavé.. shrnutí deprese 😀