Děsí mě to. Ví, že nesu změny špatně, a oni udělají tohle? Jak se k tomu mám postavit? Co mám dělat? Tolik se to ve mně bije. Na jednu stranu tu změnu vítám, na druhou stranu opravdu chci opustit toto zázemí a jít dál? Opravdu chci poznat nové tváře a zavřít dveře před těmi, které tu mám teď? Před človíčky, kteří tu pro mě vždy byli a stáli mi podporou? Nemohu. To nemohu přece udělat. Vím, že by chtěli, abych byla šťastná a spokojená, ale bez nich to nepůjde. Již jsou součástí mého života. Nedokáži jít dál. Já je potřebuji!
Moc pěkně napsáno. 🙂 Úplně z toho cítím emoce.
Změny jsou těžké. Také jsem to snášela špatně, ale nakonec jsem si na to zvykla a zařídila se tak i tak 🙂
Moc hezky napsané, mám husí kůži
Výstižně napsané, mám to stejně, změny mě děsí. Každopádně někdy není zbytí a nejtěžším krokem mimo moji komfortní zónu bývá hlavně přijmout a otevřít se té změně. Protože někdy je to ve výsledku to, co člověk potřebuje nejvíc. Na druhou stranu se toho, ale nejvíc obává.