Myslela jsem, že se s vámi podělím už dříve, ale celé je to… mám pocit, že jsem si to v sobě ještě nesrovnala a do toho ještě spoustu věcí řešíme. Každopádně bych vám ráda oznámila, že na podzim jsme na dovolené byli už čtyři. Jeden tedy ještě v bříšku, ale od prosince se naše rodina rozrostla o druhého syna. Bohužel cesta ani příchod na svět nebyl snadný, ale je to velký bojovník.
Těhotenství bylo opět náročné. Stejně jako u prvního syna mě dva trimestry trápili nevolnosti. Tentokrát a naštěstí jen ráno, takže jsem pak byla schopna fungovat se synem. Chodili jsme dál na kroužky, hřiště, výlety. Bohužel ale nevolnosti nebyly všechno… první trimestr jsem si musela píchat injekce na udržení miminka v bříšku, tento boj se mi podařilo vyhrát. V létě jsem ale měla úraz ruky s výletem na pohotovost a šitím… od té doby jsem musela brát železo skrz ztrátu krve a nemohla jsem brát léky na hojení nervů. Už to bude rok od úrazu a stále mě malíček brní, v zimě mě tuhnul a nedokázala jsem s ním hýbat. Bohužel s tím nic udělat nelze, nervy jsou trvale poškozeny. Ale nelituji. Kdybych brala léky na hojení nervů, ohrozila bych malého v bříšku a to jsem riskovat opravdu nechtěla.
V září jsme stihli dovolenou na Šumavě, což bylo skvělé, únavné, ale užívala jsem si to. V říjnu a listopadu jsme si užívali výlety, a pak se to začátkem prosince celé pokazilo. Musela jsem být hospitalizována. Každý den, hodinu jsme bojovali, aby syn zůstal ještě v bříšku. Původní termín porodu byl v půlce ledna, ale dopadlo to celé jinak. Místo abychom slavili poslední Vánoce ve třech, slavili jsme je ve čtyřech už. Bylo to náročné, hlavně psychicky.
Jeden týden jsem jen mohla ležet, odpočívat, neustále kontroly, vyšetření. Nikdo nevěděl, co bude. Domů jsem nemohla. Odloučení od syna bylo bolestivé. Do té doby byl beze mne jednu noc, jinak jsme byli zvyklí být neustále spolu. Já doufala, že porod bude jako s prvním synem…za dva dny domů a budeme spolu. To se nepovedlo. Po týdnu hospitalizace se syn rozhodl jít ven a to byl tedy fičák. Starší syn byl naštěstí u babičky, a tak manžel mohl jet rovnou do porodnice a málem to nestihl. Naštěstí syn nemusel do inkubátoru, sám i dýchal, a tak jsem ho mohla mít u sebe. To jsem ještě netušila, že tímto začíná běh na dlouhou trať. Bojovali jsme s novorozeneckou žloutenkou, kojením, váhou… nikdo nám nedokázal říct, kdy budeme moci jít domů. Netušili jsme, zda stihneme Vánoce, jak to vše bude. Tedy, já byla propuštěna, ale syn musel zůstat a já zůstala na hostinském pokoji s ním. Měla jsem ho u sebe a bylo skvělé, že jsme pokoj měli pro sebe. Starší syn to zvládal s manželem i babičkami hezky. Chodili za mnou na návštěvu, ale nebylo to ono. Díky přesunu na hostinský pokoj jsme měli více klidu a času pro sebe a to nám prospělo. Syn začal postupně přibírat, kojení se rozjelo a nakonec před Vánoci si pro nás mohli přijeli a vzít nás domů. Nevěřila jsem tomu, dokud jsem nedostala propouštěcí zprávu.
No, a i když jsme doma, každý týden chodíme se synem na rehabilitace na oddělení pro předčasně narozená miminka. Kromě rehabilitací tam chodíme i na kontroly, jak se vyvíjí a to nejen pohybově. Doma musíme cvičit, pláče u toho… snažíme se, bojujeme, přesto v červenci budeme muset znovu na nějaký čas do nemocnice. Snad to dopadne dobře.