Místností se řinulo teplo, pára a s tím vším i smích. Ten smích byl šťastného páru, který ležel v horké vodě. Užívali si společné chvíle. Ona ležela opřená o jeho hruď, on ji hladil po bříšku i rukou. Společně se bavili o škole, o práci, ale také o plánech do budoucna, jak bude vypadat jejich budoucí byt, kam pojedou na dovolenou, kam na výlet. Vedli odlehčenou konverzaci, společně relaxovali a nechávali se unášet na obláčcích fantasie. Bylo jim velmi dobře, byli šťastní a bezstarostní. Věděli, že ať jim den připraví jakoukoliv překážku, společně ji překonají. Věřili, že společně vše zvládnout.
Stála u kuchyňské linky a právě připravovala oběd, když v tom přišel za ní. Potichu se vkradl do kuchyně a zezadu ji objal. Usmála se. Tohle jí dělal často a ona to milovala. Chvíli jí objímal, pak jí odhrnul vlasy z krku a začal ji na něj líbat. Trvalo to jen chvilku, protože ji nechtěl příliš rozptylovat. Ale hlavně nechtěl, aby se zranila, proto se jen zase přitulil a koukal se, co dělá. Jí to nevadilo, líbilo se jí, když ji rozptyloval. Líbilo se jí, že mohou být spolu, líbilo se jí asistované vaření… líbila se jí každičká společná chvilka.
Venku se barvilo listí do nejkrásnějších barev… příroda si hrála se štětcem. Milovala podzimní barvy. Milovala podzim. Oblékla si kabát a šla se projít. Chtěla být chvíli sama, ale stejně sama nebyla. Nikdy sama nebyla, jen to neviděla. Vešla do obory. Zvedla hlavu a pohlédla na veselé barvičky listů. Rozhlédla se. Sešla z cesty a ponořila se do lesa. Vzala do rukou listí a vyhodila ho nad sebe. Začala se točit dokola a jako blázen se smála. Nechala na sebe listí padat. Byla šťastná. Poprvé v životě necítila smutek na podzim, ale štěstí. Poprvé v životě byla štěstím bez sebe.
Seděla u něj v pokoji a pozorovala ho. I když pracoval, připadalo jí, že jsou si blíže, než kdy dříve. Sdíleli spolu další věc. Mohla se na něj dívat, jak pracuje na počítači a ona si mohla číst. Bylo to tak obyčejné a zároveň velmi osobní. Ponořila se opět do děje knihy. Když po chvíli zvedla oči, setkala se s jeho. Tentokrát pozoroval on ji. Také se jeho rty rozšířily do úsměvu. I pro něj to hodně znamenalo. Nebylo třeba nic říkat, a přesto věděli, že je to velký krok v jejich vztahu. Velký a pozitivní krok posunujíc je dál.
Splnil jí přání. Vždy toužila se procházet a držet se své lásky za ruku. Smutně koukala na páry, které chodily kolem. Tiše záviděla. Přála si zažít také takový pocit a najednou… najednou se jí to splnilo. Držela svého partnera za ruku a procházeli se spolu. Hřejivý pocit jí proudil tělem, zahříval ji a ona se usmívala. Vše se jí zdálo hezčí než dříve. I obyčejný strom jí přišel neobyčejný. Její fantasie si hrála, vytvářela příběhy a ona se nechávala unést. Jemně jí stiskl ruku. Vytrhl ji ze snění. Koukla na něj a zjistila, že ten nejhezčí sen zažívá právě teď.
Již dlouho ho nespatřila, stýskalo se jí po něm. Byl na služební cestě, i když si každý večer psali, bylo to málo. Věděla, že je v pořádku, ale chtěla ho u sebe. Přála si ho obejmout, políbit, chytit za ruku. Každý večer na to myslela. Odpočítala dny do návratu. V mysli si přehrávala několik scénářů, co udělá, až ho spatří. Z jejího odpoledního snění ji však vyrušil zvonek. Otevřela a on tam stál… stál tam a ona nevěděla, co dělat. Usmíval se na ni, „překvapení,“ prohlásil. Začaly jí téct slzy, setřela je a vrhla se mu celá šťastná kolem krku.
Seděli spolu v kavárně. Dívali se na sebe a spokojeně se usmívali. Natáhla k němu ruku a on ji jemně chytil. Vyrušila je servírka, která přinesla lístek. Oba se rozpačitě usmáli a pustili. Poděkovali a věnovali se nápojovému lístku. Zvedl oči a podíval se na ni. Mlčky ji sledoval, pak i ona si ho všimla. Usmála se na něj, natáhla k němu opět ruku a on ji chytil. Jemně ji palcem hladil. Když znovu přišla servírka, nepustil ji, objednali si a koukali na sebe. Okolní svět pro ně neexistoval. Byli jen oni dva… dva zamilovaní blázni, kteří nic více nepotřebovali.
Myslela si, že už ji štěstí nepotká. Že jejím osudem je být sama, nepoznamenaná láskou ani splněním snem. Byla o tom tolik přesvědčena, že neviděla nic jiného… ani neviděla toho hocha, který jí byl neustále nablízku. Až když byl pryč, pocítila stesk. Došlo jí, co celou dobu přehlížela. Naštěstí nebylo pozdě, on tu stále byl. Chytl ji za ruku a jí projela energie, kterou neznala. Najednou se cítila tak silná, tak šťastná a usmívala se, aniž by znala důvod. Jejím osudem nebylo být sama, osud jí přál najít životní lásku v pravý čas, aby si jí vážila… aby ji pochopila.