Poprvé jsem vzala do ruky žiletku, když už jsem neviděla jinou cestu. Potřebovala jsem ventilovat bolest a jediné, co mi blesklo hlavou, bylo říznout se. Sedla jsem si do trávníku a dívala se před sebe. Vyhrnula rukáv, přiložila žiletku a přejela po předloktí. Cítila jsem úlevu. Podívala jsem se na krev, které tekla. Bylo to, jako bych viděla odtékat všechnu tu bolest, všechny nezdary a všechno trápení. Cítila jsem se volnější a najednou i spokojenější. Nezastavila jsem krvácení, přála jsem si, aby odtekla všechna bolest, a tak vždy, když potřebuji nechat odtéct bolest… vezmu si žiletku. Řešení mých problémů, žiletka.Žiletka
Poprvé jsem vzala do ruky žiletku, když už jsem neviděla jinou cestu. Potřebovala jsem ventilovat bolest a jediné, co mi blesklo hlavou, bylo říznout se. Sedla jsem si do trávníku a dívala se před sebe. Vyhrnula rukáv, přiložila žiletku a přejela po předloktí. Cítila jsem úlevu. Podívala jsem se na krev, které tekla. Bylo to, jako bych viděla odtékat všechnu tu bolest, všechny nezdary a všechno trápení. Cítila jsem se volnější a najednou i spokojenější. Nezastavila jsem krvácení, přála jsem si, aby odtekla všechna bolest, a tak vždy, když potřebuji nechat odtéct bolest… vezmu si žiletku. Řešení mých problémů, žiletka.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na noční oblohu. Zrovna padala hvězda. Mohla jsem si něco přát, ale nevěděla jsem co. Otočila jsem hlavu a podívala se s úsměvem na muže, který ležel vedle mě na dece. Usmál se a políbil mě. Polibek jsem mu oplatila a přitulila se k němu více. Spravil druhou deku, kterou jsme byli oba přikryti. Přece jen už byl podzim a bylo v noci chladněji, ale oba se rádi díváme na noční oblohu, a tak jsme neodolali. I když spadlo dalších pár hvězd, nepřála jsem si nic. Měla jsem vše, co mi ke štěstí stačilo.
Nechtěla ztratit svoji kamarádku, a tak raději potlačila záporné emoce a jen se usmála. Kamarádka pro ni byla cenná a nechtěla ji ztratit kvůli nějaké blbosti. Vzala si sluchátka a pustila do nich hudbu. Chtěla se odreagovat, chtěla zapomenout… chtěla vrátit čas, chtěla žít jinak. Avšak musela zatnout zuby, a jít dál. Uzavřela se před okolním světem. Jediná věc, které se začala svěřovat, byl její dětský deníček, který si psala jako malá holka. On měl pochopení, on nechal do sebe čmárat a snášel všechny její emoce. Jemu se nemusela omlouvat. Nemusela mu nic vysvětlovat, jen napsala, co cítí… byla volná.
Neměla ráda, když měla být středem pozornosti, ale nyní jí to nevadilo. Nyní si to užívala. Stála u stolu a sledovala řadu lidí, kteří jí chtěli potřást s rukou. Chtěli jí popřát k narozeninám. Zase je o rok starší a možná i rozumnější, ale necítila se tak. Všem za přání děkovala, děkovala i za dary, které jí dělaly radost. Cítila se milovaná a šťastná. Lidé jí přáli všechno nejlepší do budoucnosti a ona věděla, že svítá na lepší časy. Věděla, že se jí začalo dařit, a tak se mohla v klidu usmívat a užívat si chvíle s rodinou a přáteli.
Přišla z práce naprosto unavená. Napustila si horkou vanu s pěnou. Pustila si hudbu a vlezla do vany. Chvilku se oplachovala teplou vodou, ale po té si učísla vlasy dozadu a potopila se. Z vody jí čouhal pouze obličej. Zavřela oči a zhluboka dýchala. Snažila se relaxovat a nabrat sílu na další den. Potřebovala to jako sůl. Chvilku se nechala unášet ve svých myšlenkách. Představovala si, že leží na pláži, svítí sluníčko a užívá si dovolenou. Netrápí ji žádné starosti. Po chvilce se vrátila do reality. Povzdechnula si. Ještě zůstala však chvilku potopená. Dívala se do stropu, usmívala a přemýšlela.
Slunce venku krásně zářilo. Bylo již teplo. Vzala si telefon se sluchátky a vydala se na zahradu. Vylezla na hromadu dříví. Do uší dala sluchátka, aby existovala jen ona. Položila se a sledovala oblohu, která byla bez mráčků. Zhluboka se nadechovala, aby vsála čerstvý vzduch do svých plic. Díky hudbě opravdu existovala jen ona. Mohla přemýšlet o tom, co se svým životem. Mohla dumat nad tím, proč je stále single. Mohla přemýšlet nad tím, co dělá špatně, že má tak málo přátel. Mohla přemýšlet, jak nudný má život. Mohla přemýšlet o tom, co s ním udělá, aby vše bylo lepší.
Píše se rok 2008 a jistá náctiletá kliká na ikonku Založit blog. Přijde jí to jako dobrý nápad. Vidí v tom místo, kde bude moci publikovat své příběhy. Ano, nezná rozdíl mezi povídkou a příběhem. Snad jí to prominete. Neví, jak svůj svět pojmenovat. Napadne ji podle jejího jména a dát tam i ty příběhy. Proč ne? A tak píše název lucinciny-pribehy. Blog jí to uzná. Nebyl to první název, který ji napadl, ale je to dávno. Není to její první blog, ale s tímto vydržela šest let. Má tento svět ráda. Ráda do něj utíká. Ráda je jeho součástí.
Na zábradlí si visela kapka vody a mě napadlo, jak vlastně se ta kapka vody má. Nemám žádné starosti, nikam nespěchá, jen tak si prostě visí. Lidé chodí kolem. Nevšímají si jí, ale já ano. Mám sluchátka v uších a dívám se na kapku. Visí si, nemusí se starat o školu, o budoucnost, ani o svět se starat nemusí. Ale někdo projde kolem, žduchne do zábradlí a kapka spadne. Skončí tím pro ni existence? Nemyslím si. Vsákne se a její příběh vlastně pokračuje dále, jen mi už ji prostě nemůžeme pozorovat na tom zábradlí, jak si jen tak volně visela.