Publikováno

Rodinné tajemství – část druhá

Camille zamávala a dodávka s těly odjela. Jack naložil i důkazy. Fotoaparát si nechal prozatím na krku, kdyby náhodou ještě našli nějakou stopu. Temperance stála venku a rozhlížela se, jestli nezahlédla Seeleyho.
„Jste si jistá doktorko, že Booth je tu někde venku?“ přerušila její pátrání Camille.
Otočila se na ni: „Ano, jeho auto tu stále stojí.“
„Ale všichni lidé od FBI už postupně odjíždějí, a my bychom měli také.“
„To jej tu chcete nechat?“ zeptal se překvapeně Jack.
„Zavolám mu,“ pousmála se Temperance a vytáhla z kapsy mobilní telefon.
„To asi těžko, nikdo tu nemá signál,“ poučila ji Camille.

Pokračovat ve čtení „Rodinné tajemství – část druhá“

Publikováno

Rodinné tajemství – část první

Otevřely se dveře a žena vstoupila do skladiště. Rozhlédla se. Uviděla známé tváře. Hned k jedné se vydala. Zastavila se u něj. „Ahoj,“ usmála se, „Tak co tu máte?“
Podíval se na ni. „Ahoj, máme tu několik mrtvol v dost ohavném stavu.“
„A kde jsou?“ podívala se všude kolem. Nic nespatřila.
„Nahoře,“ ukázal.

Pokračovat ve čtení „Rodinné tajemství – část první“

Publikováno

Volnost

Dneska je ale venku hezky. Sedím ve svém pokoji a sleduji sluníčko a mraky, které se honí po obloze. Už jsem si i zacvičila a měla jsem na sobě stále své legíny, ve kterých se mi cvičí nejlépe. Bylo to jako by mě slunce volalo ven. Jako by říkalo, ať si jdu zaběhat. Dlouho jsem neběhala. Milovala jsem to. Oblékla jsem si tedy tričko a uvázala kolem ramen mikinu, spravila jsem si culík, dala do uší sluchátka a jdeme na to.

Pokračovat ve čtení „Volnost“

Publikováno

Světlo na konci tunelu

Políbila malou hlavičku, která neměla ani moc vlásků. Její teprve půl roční dcerka už spinkala ve své postýlce. Pocit štěstí, který cítila, ji naplňoval. Nikdy se necítila lépe. Nikdy se necítila tak šťastná. I když jí bylo teprve půl roku, tak jí ukázala cestu. Ukázala jí světlo na konci tunelu. Znamenala pro ni všechno. Spravila jí přikrývku a pozorovala ji. Věděla, že ji nikdy neopustí, a že jí dá cokoliv, co si bude moci dovolit. Věděla, že jí nemůže dát vše, na co by si ukázala, ale věděla, že jí může dát to nejcennější, co má. A to je láska.
Publikováno

Sníh

Zimu nikdy neměl moc v oblibě, nejen proto, že mu v zimě zemřel dědeček, ale také, protože se v zimě přestěhovali do nového města. Nikam nechtěl. Chtěl zůstat tam, kde vyrůstal s dědečkem, ale maminka měla jiný názor. V tu chvíli ji za to nenáviděl, ale jednoho dne se něco změnilo.

Pokračovat ve čtení „Sníh“

Publikováno

Hudba a štěstí

Pustila svou oblíbenou písničku. Zavřela oči a nechala se unášet na oblacích hudbu, rytmu a tónů. Nemá hudební sluch, ale to jí nebrání udělat to. Zvýší hlasitost, aby se do toho ponořila úplně. Hloupě se usmívá a pohupuje hlavou. Možná v rytmu, možná ne. Nevadí jí to. Nikdo ji nevadí, a i kdyby… mohou ji jen odsoudit za to, že si vychutnává jednu malou chvilku svého života. Otevře ústa a začne potichu zpívat. Slova zná nazpaměť. Miluje tu hudbu. Začne se trochu vlnit i celým tělem, nejen hlavou. Její úsměv se rozšiřuje. Zpívá hlasitěji. V tuhle chvíli se cítí šťastně.
Publikováno

Blog

Píše se rok 2008 a jistá náctiletá kliká na ikonku Založit blog. Přijde jí to jako dobrý nápad. Vidí v tom místo, kde bude moci publikovat své příběhy. Ano, nezná rozdíl mezi povídkou a příběhem. Snad jí to prominete. Neví, jak svůj svět pojmenovat. Napadne ji podle jejího jména a dát tam i ty příběhy. Proč ne? A tak píše název lucinciny-pribehy. Blog jí to uzná. Nebyl to první název, který ji napadl, ale je to dávno. Není to její první blog, ale s tímto vydržela šest let. Má tento svět ráda. Ráda do něj utíká. Ráda je jeho součástí.