Myslela si, že už ji štěstí nepotká. Že jejím osudem je být sama, nepoznamenaná láskou ani splněním snem. Byla o tom tolik přesvědčena, že neviděla nic jiného… ani neviděla toho hocha, který jí byl neustále nablízku. Až když byl pryč, pocítila stesk. Došlo jí, co celou dobu přehlížela. Naštěstí nebylo pozdě, on tu stále byl. Chytl ji za ruku a jí projela energie, kterou neznala. Najednou se cítila tak silná, tak šťastná a usmívala se, aniž by znala důvod. Jejím osudem nebylo být sama, osud jí přál najít životní lásku v pravý čas, aby si jí vážila… aby ji pochopila.Pravý čas
Myslela si, že už ji štěstí nepotká. Že jejím osudem je být sama, nepoznamenaná láskou ani splněním snem. Byla o tom tolik přesvědčena, že neviděla nic jiného… ani neviděla toho hocha, který jí byl neustále nablízku. Až když byl pryč, pocítila stesk. Došlo jí, co celou dobu přehlížela. Naštěstí nebylo pozdě, on tu stále byl. Chytl ji za ruku a jí projela energie, kterou neznala. Najednou se cítila tak silná, tak šťastná a usmívala se, aniž by znala důvod. Jejím osudem nebylo být sama, osud jí přál najít životní lásku v pravý čas, aby si jí vážila… aby ji pochopila.
Věděla, že jen oddaluje nevyhnutelné. Civěla na obrazovku notebooku a přehrávala si kroky, které je třeba udělat… myslela na klady a zápory. Přinese jí to něco anebo je to jen další její hloupý nápad? Má to udělat? Je připravena na změnu? Je připravena změnit svůj život? Složila hlavu do dlaní, hlasitě si povzdechla… ale v místnosti byla sama. Na vše byla sama a nevěděla, zda si dokáže zvyknout na něco jiného. Ale proč to nezkusit? Co může ztratit? Může přece jen získat… získat novou šanci. Kliknula na modré tlačítko založit profil. Byla tam, byla na seznamce připravena čelit dalším zkušenostem.
Cítila se osamoceně. Pozorovala chodící páry, pozorovala šťastné páry a věděla, že když přijde domů, nikdo tam na ni nečeká. Opět si vezme nějakou knihu a ponoří se do jejího děje a bude si představovat, že je tou hrdinkou. Hrdinkou, pro kterou život má šťastný konec. Hrdinka je odvržena, ale pak potká svého pana dokonalého a ten ji bude chtít, ten se do ní zamiluje a udělá vše, pro to, aby si ji získal. To jí se stát nemůže, a tak si to aspoň představuje při čtení knih. Ví, že jsou to jen lži, které čtou naivní ženy jako ona.
Pozvedla hlavu a zadívala se na noční oblohu. Věděla, že se na ni dívá. Věděla, že je tu s ní a věděla, že je to správné. Přála si, aby byl na ni pyšný, aby jí to řekl, aby ji objal a řekl jí, že je v pořádku, že to chápe… poslední dobou toho na ni bylo moc. Byla tak sama, potřebovala být zase s ním, cítit ho. Potřebovala to víc, než cokoliv jiného. Zhluboka se nadechla, ještě chvíli se dívala na noční oblohu, pak se podívala před sebe a nakonec pod sebe. Vykřikla jeho jméno a vrhla se do propasti.
„Slyšíš ten zvuk?“ zeptal se vyděšeně. „To je jen dětský smích,“ zasmál se Liam. Ale najednou jim to došlo, oba se na sebe rychle otočili. Byli v opuštěné budově, neměl tu nikdo být a už vůbec ne děti. „Říkal jsem ti, že je to bláznivý nápad,“ zašeptal Frank. Teď už o tom byl přesvědčen i Liam. Neměli sem chodit. Netušili, že vstoupili do bývalé nemocnice, kde se dělaly experimenty na dětech. Vůbec netušili, že tohle bude jejich nejhrůznější noc v jejich životě, a že to bude poslední. Smích se blížil. Oba ještě naposledy vydechli, než se mrtvi zhroutili k zemi.
Sedím ve svém pokoji u počítače a dívám se na sociální sítě, kde všude na mne koukají fotografie šťastných párů, ať už heterosexuálních, tak i homosexuálních. Všichni se chlubí svými láskami, chlubí se, kde byli či jen píší, jak se milují. Můj single život v tu chvíli je největší problém na světě. Žárlím, že nemám svoji spřízněnou duši. Nemám člověka, kterého mohu líbat, kterého tak všem závidím… ale pak se otočím, protože mě vyruší pohyb. Mé oči se zastaví na posteli, kde vystrkuje břicho můj čtyřnohý přítel. Spokojeně spí. V tu chvíli mi dojde, že i já mám spřízněnou duši.
Říká se, že se člověk ze svých chyb poučí. Tak kde to poučení je, sakra? Moje naivnost nezná meze. Nejdříve dám druhou šanci, pak třetí i čtvrtou, a pak? Pak lituji té druhé šance. Vždy uvěřím, že to bude lepší, že už mě neuhodí, že mu to opět jen ulítlo. Když ale prosí o pátou šanci, já přemýšlím, že mu ji dám. Jsem tak naivní, že zase věřím, že to bude jiné. Ale ne, už říkám dost! Dost! Já nejsem hadrová panenka, jsem člověk, jsem žena a mám toho už dost. Můj pohár trpělivosti přetekl, balím si věci a odcházím.