Vodopády na Rudohorském potoce

Tento výlet byl nejdobrodružnějším a nejnáročnějším výletem celé dovolené a nejen této, ale celkově všech letošních, loňských. Na tohle budeme ještě dlouho vzpomínat a teď už se snad jen smát.

Místo mi bylo doporučeno od kamaráda, našla jsem si k tomu víc informací a i on mi nějaké podal. Tvářilo se to jako jedno úžasné místo, které stojí za navštívení, a tak jsem ho zařadila do našeho harmonogramu. Vzali jsme krosnu se synem a vyrazili z Filipovic. Cesta nebyla nikterak náročná, šlo se dobře, než jsme se dostali na rozcestí. K vodopádům můžete dojít zespodu, moc toho však nevidíte, proto je prý lepší vzít to seshora a jít podél nich dolů.

Když manžel viděl cestu vedoucí nahoru, rozhodl se se synem jít zespodu s tím, že dole na mě počkají. Já samozřejmě chtěla jít opačně. Podle fotek to vypadalo fantasticky a nechtěla jsem si to nechat ujít. Ta cesta nahoru byla hrozná… bahnitá, rozježděné od traktorů, protože tam kácejí stromy, a s velkým převýšením. Trvalo mi to dlouho, a když jsem konečně vystoupala nahoru a došla k vodě, tak nic nebylo vidět. Nevěděla jsem, zda se smát nebo brečet, ale pak jsem uviděla vyšlapanou cestičku… cesta seshora dolů není úplně oficiální, ale vracet se mi už nechtělo. Vydala jsem se po ní.

Cestička nevedla podél vody, ale místy byla vidět a šlo k ní sejít. Místy se mi ale cestička ztrácela, já nevěděla kudy jít a pár míst jsem sjela po zadku, protože mi to přišlo bezpečnější, než udělat krok (kraťase se mi nepodařilo vyprat). Signál nebyl, manžel trnul hrůzou, že se mi něco stalo… jednou se nám podařilo spojit, tak aspoň věděl, že jdu už dolů. Povedlo se mi i upadnout, ale naštěstí se mi nic nestalo. A poslední kapkou pro mě bylo, že ten největší a nejhezčí vodopád je vidět zespodu. Tolik pocitů se ve mně míchalo. Nejvíc se mi asi ulevilo, že jsem konečně dole a myslím, že i manželovi se ulevilo. Ani nevím, zda ty fotky za to stály.