I když jsem už několikrát jela sama se synem autem, netroufnu si na neznámé trasy a na delší. Zatím jsme jeli sami na plavání a na zahrádku a jsem na sebe opravdu pyšná, že jsem se tak do řízení pustila. Ale jinak cestujeme hromadnou dopravou, a to je pro mě stresující.
Když jsme s kamarádkou jeli na výlet do Vyškova, na internetu jsme vybrali bezbariérový vlak s vagónem pro rodiny s dětmi. Říkala jsem si, že to je paráda, že vezmu malého do kočárku. Kamarádka těhotná, nebude mi muset s kočárkem pomáhat. Jenže na nádraží jsme zjistili, že vlak není bezbariérový a náš vagón ani nebyl k dispozici. Když jsme se na to ptali, prý jezdí na jiných trasách… nechápu, proč tedy byl v nabídce a bylo možné si koupit místenky do něj. Naštěstí mi ale s kočárkem dovnitř pomohl pán a pomohl mi pak i s vystupováním. Ale ve vlaku nebyl prostor pro kočárek, a já už hrůzu v očích, že takto to bude vypadat i na cestě zpět. A bohužel jsem se nepletla… a tohle je prostě věc, která mě odrazuje. Mám strach se synem cestovat, protože už mám zkušenost, že mi nikdo s kočárkem nepomůže. Jen na vás lidi koukají, jak se snažíte vynést kočárek a já jako introvert mám i strach z toho někoho o pomoc poprosit.
Proto když byl syn mladší, jsem hodně na cestování využívala nosítko. Občas ho používám i teď, ale v horkých dnech to nedělá ani jednomu z nás dobře. Oba se zpotíme, syn se pak z toho osype… a přece jen z kočárku má lepší výhled a může se i lépe hýbat, ale spánku se nebrání ani v jednom.
Právě kvůli cestování se těším, až bude syn capkat a kočárku se zbavíme. Na druhou stranu se bojím, že už ho pak nechytím, nic si nevyfotím a výlety dostanou úplně jiné rozměry 😀 A bude mě stresovat zase něco jiného. Vždy se něco najde.