Deník maminky – plavání

Od listopadu loňského roku se synem chodíme jednou týdně na plavání. Pro vodu se nadchnul, miluje ji, užívá si každou chvíli v ní a já díky němu překonávám sama sebe. Kurz měl deset lekcí, které nám už skončily, ale protože to má opravdu rád, zapsala jsem ho na pokračující kurz. Ten nám začal začátkem února a hned na první lekci jsem musela potlačit své pocity.

Stále jsem si nezvykla na to převlékat se v šatně před ostatními maminkami, být v plavkách a snažit se neustále neposuzovat, jak v nich vypadám. Nejhorší bylo, když jsme dorazili k bazénu na naši první únorovou lekci a na kurzu před námi tam jako doprovod byli tatínci a to hned tři. Vyděsila jsem se a chtěla utéct, ale oni pochopitelně pozorovali své ratolesti v bazénu. Stejně jsem si šla s malým raději stoupnout bokem, aby na mě neviděli, a snažila jsem se uklidnit.

Byla jsem ráda, že na pokračovací kurz se zapsaly maminky, které už známe z předchozího a žádní tatínci se podívat nepřišli. Loni jsme učili děti zvykat si na vodu a ke konci je začali potápět. Teď je budeme učit prodlužovat dobu pod vodou a důvěřovat vodě mimo náruč rodičů. Jen je budeme přidržovat a ony se budou nadnášet v takovém oválu. Už jsme to zkoušeli hned na první lekci a syna to bavilo. Hned začal kopat nohama a svým způsobem plaval, za což si vysloužil pochvalu od instruktorky. Tohle vše hezky zvládá i potápění ho baví, ale nesmí si ho vzít do náruče instruktora, že by ho potopila ona sama… to začne plakat, ale když ho potápím já anebo se potápíme spolu v náručí, je to v pořádku. Moc se mi ale líbí přístup na plavání. Instruktorka do ničeho nenutí a nevyvíjí žádný nátlak. Když malý k ní prostě nechce, nebere si ho. Jen mi pomáhá a instruuje mě, abych ho držela dobře a vše si děláme sami.

Když vidím, jak je malý ve vodě šťastný, hravý a rozverný, stojí mi za to překonávat své pocity. Pomáhá mi nemyslet na to, jak špatně se cítím. On mě nesoudí. On je spokojení, že spolu na plavání chodíme. Dělám to pro něj.