Deník maminky – překonávám se

Miluji vodu, plavání, nesnáším sebe v plavkách. Už to, že jsem začala se synem chodit na plavání, byl pro mě obrovský krok. Přes léto plavání bohužel nemáme a já nechci, aby o to syn přišel, když to tak miluje. Takže… překonala jsem se a zašli jsme si se synem k vodě.

Nešli jsme na klasické koupaliště, ale zajeli jsme na biotop a bylo to skvělé. Když pominu nepříjemný pocit sebe v plavkách, tak jsem si to užila. Přišli jsme hned ráno, chytli krásné místo ve stínu. Stihli jsme brouzdaliště bez lidí, hřiště v areálu, a pak si syn dal šlofíčka. Oblékla jsem si dlouhé tričko přes plavky, vytáhla knihu a pustila se do svého odpočinku. Mezitím mě poprosila jiná paní s kočárkem, zda by si mohla k nám do stínu dát dceru spát. Nevadilo mi to, a pak nám na revanš pohlídala věci a já si se synem šla zaplavat do většího bazénu. Z něj jsem totiž neviděla na věci, tak jsem tam nechtěla jít. Z brouzdaliště jsem hezky na náš plácek viděla. Takže jak se syn vyspal, dal si oběd, tak jsme šli do hlubší vody a bylo to skvělé.

Nejvíc mě však překvapilo, jak se se synem dokážeme domluvit, i když jen žvatle. Zeptala jsem se ho, zda se nechce napít, zakroutil hlavou, tak jsme ještě řádili ve vodě… zeptala jsem se za chvilku a syn prostě zamířil k našemu kočárku a ručníku. Nechápu, jak to mezi ostatními poznal, ale udělal to tak dvakrát. Náhoda to nebyla. Nejlepší na tom všem bylo, že jsme neodcházeli se slzičkami ani smutkem. Často nám funguje, že uděláme pápá a vykládáme si, že zase přijdeme… hřiště, hernička, voda. Jsem moc vděčná, že odcházíme prostě v klidu.

Ve stejném týdnu jsme navštívili i novou kavárnu. Viděla jsem na ni tip na sociální síti. Má krásnou herničku/dětský koutek, a tak jsme se tam vydali na průzkum. Jako introvert mám z těchto míst menší hrůzu a děsím se situací s jinými dětmi, rodiči. Už taky mám špatné zkušenost… ale co by člověk pro toho svého šmoulíka neudělal. Tady to bylo ale super. Větší, hodně hraček, dvě skluzavky. V jednu chvíli tam bylo šest dětí včetně syna různých věkových kategorií, ale my si hráli sami v klidu. Díky za to. Nevím, co si s dětmi vykládat, když se k nám nějaké přidá ani nevím, co čekat. Tím, že už máme špatnou zkušenost s hraním si s dalším dítkem, tak z toho bývám mírně vyděšená. Hlavně nechápu a asi ani nepochopím rodiče, co jen dítě vypustí a někdo se starejte, dávejte pozor a já tu budu na mobilu.

Pak se to celé vylidnilo a bylo to celé naše, ale po pravdě nebyl v ničem moc rozdíl. Tedy kromě toho ticha. Když jsem na synovi viděla už únavu, opět jsme se domluvili a odcházeli bez breku. Sám se i vydal zaset ke kočárku, bez problémů jsem ho tam posadila a on asi do dvou minut usnul.

Věřím, že to jde bez breků. Nesnažím se být jeho velitel a určovat všechno já… jsme rovnocenní parťáci a na jeho názoru záleží. Díky tomu se můžu zaměřit na svůj strach a svého introverta a nemusím mít obavy z odchodu z takových míst. Kdyby to bylo vždy s brekem, byl by to pro mě další stres a já se bála někam chodit.