Důležité je, aby člověk byl pevně rozhodnut a věděl, že třeba za pět let nebude své volby litovat. Přiznávám se, že já jsem jednou svých tetování litovala a to, když jsem poznala svého současného přítele. On z toho nebyl zrovna dvakrát unešen, a tak to nastala situace, kdy jsem si říkala, co takhle to tetování nemít… líbila bych se mu více? Ale on už si zvykl, a nová tetování s ním konzultuji 🙂
I když se setkávám s předsudky vůči tetování a slýchávám, že je to symbol vězňů, já osobně se za něj nestydím a nelituji ho (kromě situace popsané výše). Je to má volba, je to mé tělo a já si s ním mohu dělat, co chci… nikoho do toho nenutím a nikomu ho nevnucuji.
Mé kamarádce, která má tetování mnohem více, se stalo, že na ni paní v obchodě plivla… nejdříve se jí zeptala, kdo jí to proboha udělal, a když řekla, že ona sama, tak na ni plivla a odešla… no chápete to? Cizí člověk na vás plivne za to, že máte kreativní duši a zdobíte si své tělo. Mně se tohle nestalo, ale už mi byla položena podobná otázka… kdo mi to udělal, a že mám zničený život… možná ano, ale je to můj život a já si ho „zničila“ sama 🙂 Jiní si ho ničí jinak, například alkoholem, kouřením atd. Myslím, že v tomto je tetování to méně ničící.
S tetováním se někdy nežije lehce, ale je třeba, aby si člověk stál za svým a nenechal se ovlivnit okolím… nenechal se potopit :))
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji.