Měla jsem strach a stýskalo se mi, ale bylo to úžasné, že jsem chtěla jet i další rok a další rok a i ten další. Když jsem byla v deváté třídě na základní škole, jela jsem na tábor naposledy jako dítě, ale hned jsem dostala nabídku instruktora. Přijala jsem. Brala jsem to jako zajímavou zkušenost, navíc jako další instruktoři jeli i mí kamarádi, se kterými jsem jezdila ještě jako dítě.
Pod křídla si mne vzala vedoucí, kterou jsem mívala jako dítě. Znaly jsme se a ona věděla, co ode mne čekat. Zasvětila mne do práce instruktora, pomáhala mi a já pomáhala jí a dětem v oddíle. Jelikož se mnou byla hlavní vedoucí spokojená, mohla jsem jet i další rok jako instruktorka. Mí kamarádi jeli opět také, a tak se tábory staly naší tradicí.
Rok s rokem se sešel, já dovršila plnoletosti, někteří lidi odpadli, a tak jsem já i mí kamarádi dostali nabídku stát se vedoucími oddílů. Mít odpovědnost za celý dětský oddíl, mít odpovědnost za instruktora/instruktory, kteří by mi s oddílem pomáhali. Tohle byl větší oříšek než být „jen“ instruktor. Ale ani trochu jsem neváhala, tábory mne baví. Každý rok máme jiné téma, baví mne být s lidmi, kteří jezdí. Baví mne práce s dětmi, i když někdy je to o nervy a je to těžké, ale vše se dá vyřešit v klidu a dá se to zvládnout. Takže nabídku stát se vedoucí oddílů dětiček jsem přijala. Pro vaši informaci nám na tábor jezdí děti od první do deváté třídy a oddíly jsou namíchané. Hlavní vedoucí celého tábora se snaží vždy sestavit oddíly, aby byly vyrovnané, ale někdy to prostě nejde. Mně osobně nejde o celotáborové umístění, ale jde mi o to, aby se to dětem líbilo, a aby chtěly jet s námi i příští rok.
Myslím, že jsou se mnou jako vedoucí spokojení… vždy na konci tábora mají děti takovou anketu, vybírají si téma na příští rok, také se ptáme, co jim chutnalo za jídlo, co nechutnalo a také se ptáme na nás, na vedoucí, instruktory. Loni jsem vyhrála jako nejlepší vedoucí, předloni jsem se umístila také na dobrém místě. Předloni měly děti program, že vytvořily soud a měly každého „dospěláka“ odsoudit za něco a vymyslet mu trest… mne a kamarádku děti odsoudily za to, že jsme příliš hodné, ale řekly, že to neznamená, že máme být zlé. Věřte, že tyhle věci mě opravdu těší a je vidět, že děti jsou opravdu spokojené a my jsme spokojení, že děti jsou spokojené.
Něco málo o táboře
Tábor leží uprostřed lesa, děti mají stany s podsadou. Již několikátým rokem jezdíme na stejné místo, neboť jsme tam spokojeni, je to dobře zařízené a cenově se to pohybuje na relativní částce. Pracovníci tábora si vozí své stany, na které je tam pěkný plácek. V táboře je také chata, kde spí zdravotnice, hlavní vedoucí plus ještě další človíčci.
Vždy jezdíme na čtrnáct dní a jezdí padesát dětí. Dříve jsme mívali čtyři oddíly, ale cca třetím rokem máme oddílů pět po deseti dětech. Také za těch čtrnáct dní jezdíme na dva výlety. Děti zažijí spoustu dobrodružství a mají nové a zajímavé zážitky. Líbí se mi, když malým prvňáčkům nebo o trochu starším pomáhám psát dopisy domů, že zmiňují různé věci… líbí se mi, že i když jsou tak malí, tak je baví noční hry, líbí se jim trička či název oddílu. Opravdu mne tohle baví a ráda vzpomínám na tyto chvíle.
Pokud vás to bavilo a zajímá vás mé zážitky z tábora, mohu napsat o tom další články. Stačí se zmínit v komentáři.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji :))