Když jsem nastoupila na brigádu (nebavím se o knihkupectví), potkala jsem se se spolužákem ze základní školy. Neměla jsem tušení, že tam chodí na brigádu. Dali jsme se do řeči a já zjistila, že už toho člověka neznám. Že to není ten „šprt“, co tak rád četl encyklopedie, ten, který věděl všechno. Ale to se dá pochopit, střední i vysoká vás může změnit. Nejvíce mne překvapilo, když jsme se bavili o brigádách. Bavili jsme se o penězích, a když jsem zmínila, že jsem před dvěma roky dělala za minimum, začal se smát. Netušila jsem, že je na tom něco vtipného, ale on jen pouze řekl, že to by byl radši doma. Donutilo mě to zamyslet se.
Raději by seděl doma zadarmo, než by pracoval alespoň za nějaké peníze. Ta brigáda sice nebyla procházka růžovým sadem, ale díky našetřeným penězům jsem si koupila Liama (foťák). Ono je hodně vidět, jak v dnešní době si lidé vybírají a myslí si, že zrovna na ně všichni čekají. Já beru to, co je. Ano, pracuji v knihkupectví, ale nechodím tam pravidelně. Oni vždy napíší, když potřebují a já jdu, tak jsem si chtěla najít něco na prázdniny pravidelného a našla si. Plat je dost dobrý, ale je to také náročné. Když se tam rozhlédnu kolem sebe, vidím lidi, co stojí a hrají si na mobilech, co se nepředřou a nevadí jim, že zdržují ostatní. Hlavně, že mají ty peníze.
Když se však podívám na práce hůře placené, tak skoro žádné brigádníky nevidím. Není jim to totiž dost dobré. Oni očekávají platy vysoké a žádnou práci. A pak je druhá skupina brigádníku, co je ráda za nějakou práci a je vidět, jak makají a snaží se udržet si to. Tak to není jen s brigádníky, ale také se zaměstnanci.
Já si vážím toho, co mám. Beru to, co mám. Jsem ráda za nějakou brigádu, nechci sedět jen doma. Ano, ono se lépe šetří, když máte např. sto dvacet na hodinu, než když máte šedesát na hodinu, ale lepší než nic.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji 🙂