V roce 2017 při učení na zkoušku z angličtiny jsem rozjímala nad svým životem a říkala si, jakou má cenu. Přemýšlela jsem nad životem sourozence a říkala si, jak se má… má se ke komu vracet, má někoho, s kým může trávit čas, má někoho, s kým může založit rodinu atd. Tolik mne trápilo, že „jsem“ sama. Že tato touha nebyla naplněna. Kreslila jsem si svůj život, jak budu sama do konce života, nikoho nepotkám, nikdy nepoznám sex a jiné zákoutí vášně. Sváděla jsem v sobě boj, až jsem se rozhodla zkusit seznamku. Věděla jsem, že jinak nedokáži nikoho poznat… a pak to šlo ráz na ráz. Psala jsem si s více muži, ale jen s jedním jsem se viděla. Nějak to zajiskřilo a po dvou měsících jsme spolu začali chodit. Nechápala jsem, jak mne může chtít… zrovna mě. Někdy o tom pochybuji i teď. Dva roky utekly rychle a stalo se toho tolik. Bydlíme spolu, žijeme spolu a jsme zasnoubeni. Wow! Já? Já jsem zasnoubená! Žádost neprobíhala tak, jak jsem si ji vysnila… pokazila jsem ji já, když jsem řekla, že ne… myslela jsem, že si dělá legraci. Proč by měl chtít se mnou strávit zbytek života… vždyť jsem to já. Ta neatraktivní, nezábavná, dětinská, nešikovná knihomolka, která žije v jiných světech. Možná ale právě proto… protože jsem taková, jaká jsem.
Občas přemýšlím, co by bylo za dva roky bez seznamky. Co bych dělala teď, kdybych nekývla na schůzku, kdybych se nikdy nepřidala na tu seznamku. Ležela bych v posteli s pejskem, se kterým nemohu trávit tolik času, kolik bych chtěla? Dokončila bych školu bez prodlužování? Potkala bych někoho jiného? Byla bych šťastná a dělala ty věci, co teď? Kdo ví… to se už nedozvím, ale někdy o tom hodně přemýšlím. Přemýšlím, zda jsem učinila dobrý krok. Ano, jsem šťastná, ale malinká část mého já není. Té chybí rodný domov. Bojím se. Bojím se, že je ztratím dříve, než jim budu moci říct, co všechno pro mne znamenají. Tolik se bojím.
Nadpis vytvořila PawlušQa, které děkuji.