Mám ráda romány a zamilované filmy, kdy žena potká toho pravého ve chvíli, kdy se ztrapní a on jí pomůže… a najednou prožívá jednu velkou lásku a štěstí. Vždy jsem si přála něco takového také prožít. Jenže to je kniha či film. V životě to tak jednoduché není…
Když jsem byla někde na výletě, a viděla šťastné páry držící se za ruku, jen tiše jsem záviděla a představovala si, že jednou budu takto stát po boku přítele a někdo se bude dívat na nás, ale v hloubi duše jsem věděla, že se to nestane. V hloubi duše jsem byla smířená s tím, že žádného prince nepotkám a nezažiji zamilovanost. Toto se mi jen utvrdilo, když mi kamarádka hodně ublížila skrze svého přítele… postavila jsem si hlavu, že už jen kvůli tomuhle si nikoho nenajdu. Že já nechci ublížit svým přátelům jako ona mně… že budu raději sama.
V červnu, kdy jsem se měla učit na zkoušku z anglického jazyka, jsem přemýšlela, hodně přemýšlela. Projížděla jsem v noci webové stránky a nakonec jsem dostala nápad, že si udělám profil na seznamce, a tak jsem začala vybírat, na které si ten profil tedy udělám. Nakonec jsem si vybrala rychle a pustila se do vytváření profilu. Jelikož je seznamka seriózní, je třeba si ji zaplatit. To jsem zjistila, až po vytvoření profilu, ale řekla jsem si, že když už jsem se takto rozhodla, přece to nevzdám. Takže jsem si zaplatila členství na měsíc na zkoušku. Dala si na profil několik fotek, také jsem si tam zadala místo, kde hledám partnera a čekala. Podívala jsem se na profily a seznamovala se, jak to funguje… a najednou začaly chodit zprávy. Říkala jsem si, že to funguje rychle a také že je slušnost odepsat. Vždy když mi někdo napsal, projela jsem si jeho profil, početla si a odepsala. Každému, kdo mi napsal, jsem odepisovala. U některých se psaní ze seznamky přesunulo na sociální síť a tam jsme se více poznávali. Ne vždy ty konverzace byly příjemné, ale měla jsem zásadu, že slušnost je komunikovat. Ale už pak můj zájem o psaní s ostatními opadával, protože jsem si psala s jedním, který se mi líbil… bylo mi příjemné s ním komunikovat. Zajímal se, mé otázku mu nevadily a odpovídal mi.
Po osmi dnech jsme se dohodli a setkali se tváří v tvář. Toho jsem se hodně bála, protože já jsem člověk přes psaní… psaní mi jde lépe než mluvení. Bála jsem se, že se mu nebudu líbit, že plácnu nějakou hloupost, že nebudu vypadat podle jeho představ. Bála jsem se, že po schůzce mi už nenapíše a já si s ním ráda psala. Také jsem přemýšlela, že schůzku zruším… ale to by nikam nevedlo.
Nevěděla jsem, co na sebe… byla jsem nervózní a měla jsem hrozný strach, ale šla jsem do toho. Na místo schůzku jsem přišla o trochu dříve. Nechtěla jsem udělat špatný první dojem nedochvilností. Čekala jsem, ale jelikož byl ještě čas, tak jsem si vytáhla knihu a četla si… a najednou jsem zvedla oči a on tam stál. Chvilku jsme na sebe koukali a nejspíše přemýšleli, jestli jsme to my. Podala jsem mu ruku a představila se… nervozita stoupla ještě více, pak jsme se vydali do čajovny, na kterou jsme se domluvili. Zjistili jsme, že máme oba rádi deskové hry a tam je mají. I když jsme u hraní moc nemluvili anebo se to týkalo hry, bylo to příjemné ticho a nenucené. Čas utekl rychle a já už musela jít… nechtělo se mi. Bála jsem se, že když odejdu, už ho nikdy neuvidím.
Jenže já přijela domů, a on napsal… taková velká úleva. Psali jsme si bez předsudků a vtipkovali. Domluvili jsme se na druhé schůzce, tentokrát jsme šli do kina, a pak do kavárny. Všechno se zdálo být tak fajn, tak super, že jsem si říkala, že nic víc být nemůže… proč by on měl chtít někoho jako já.
Podnikli jsme spolu i výlet do Technického muzea v Brně. Nikdy tam nebyl a já měla pocit, že ho tam musím vzít… byli jsme spolu i na brněnské přehradě a tam se to už začínalo lámat. Dostala jsem od něj papírový tulipán, který mi složil on sám… a když jsme se procházeli, na cestě se nacházela kláda přes bahno. On to přešel raz dva, ale já se bála, že mi ujede noha a to by nedopadlo dobře. On však natáhl ruku a já se ho chytla. A to se ve mně zlomilo úplně a já věděla, že bych chtěla víc než tohle. Domů jsem přijela trochu zmatená a potřebovala jsem si ujasnit své city. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. Stačilo šest dní, aby to došlo nám oběma, že chceme více a najednou to bylo…
Najednou jsem měla přítele, čemuž jsem nějakou dobu nevěřila a probouzela jsem se s pocitem, že se mi to zdálo, že to nemůže být pravda… začala jsem si to více uvědomovat, když jsem vždy ráno, měla od něj zprávu na dobré ráno. To jsem věděla, že to sen není, a že se opravdu navzájem máme.
—
A teď?
Nedávno jsme spolu byli na tři dny v jižních Čechách, tedy měli jsme společnou dovolenou, která byla jen o nás dvou… něco skvělého a úžasného. Plánujeme spolu další věci, plánujeme spolu budoucnost, která se zdá být lepší než ta, kterou jsem si vždy představovala já.
On mi ukázal, že svět je mnohem hezčí, když máte s kým kráčet ruku v ruce. Když máte někoho po svém boku, kdo vás vyslechne, obejme a řekne, že to bude dobré, že na to nejste sami, že společně to zvládnete. On mi ukázal, jak je skvělé s někým sdílet svůj život, a jak je skvělé se vedle někoho probouzet.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji.