Má radost největší, kniho nejjemnější,
—
má mysl je zahalena, nevím, co psát dále. Tvé básně mi radost dělají. Čtu si je znovu a znovu a stále a kdekoliv. Nosím Tvé dopisy při sobě, nedokáži je odložit. Znamenalo by to, že mi něco chybí… ty mi chybíš. Nemohu se ubránit úsměvům, které mi na rtech vždy hrají, když čtu Tvé řádky. Vypadám jako blázen, ale ať!
—
Jsem v rozpacích, nevím, zda je dobře býti Tvou drogou. Drogy jsou škodlivé. Co když ti ublížím? Ale i přesto bych chtěla ti dát každou svou část. Přála bych si tě nabažit, uspokojit… zažít s tebou poblouznění ještě větší, než zažívám z dopisů.
–
Docházejí mi slova, někdy nelze vše vyjádřit slovy. Někdy stačí jen pohled a člověk vidí tomu druhému až do duše. Přála bych si, abys mi mohl vidět do duše, vidět to, co tam je. Vidět, jak píši tento dopis, vidět mé srdce, které patří tobě. Vidět tu lásku, která je také Tvá.
—
Nemohu už dále pokračovat, slova se vytratila…
—
Tvá knihulka
—
—
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji :))