POUZE PRO STARŠÍ OSMNÁCTI LET!
Potřeboval nutně práci, aby mohl platit nájem, mohl si koupit nějaké jídlo a také něco na sebe. Život si s ním pohrával, jak jen to šlo.
Konečně mu někdo odpověděl na inzerát. Byl naprosto šťastný. Věděl, že ještě nemá vyhráno, protože byl pozván na pohovor, ale i to mu přišlo jako velký pokrok. Zúčastnil se již spousty pohovorů, ale nevěděl, co od toho očekávat, co si od toho slibovat. Oblékl si oblek s tmavě modrou kravatou, jeho nejoblíbenější.
Vyrazil brzy, protože si nemohl dovolit taxi a autobus tam nejel. Šel tedy pěšky. Adresu měl napsanou na kousíčku papíru, neustále kontroloval, jestli to má u sebe, kdyby nevěděl, aby se mohl zeptat. Tuhle část města neznal. Zde se nacházely velmi prestižní firmy a on zrovna v jedné měl pohovor. Stále tomu nemohl uvěřit. Znamenalo to pro něj hodně, i když věděl, že ho nemusí nutně vzít.
Název firmy mu sice nic neříkal, ale věděl, že se firma zajímá vydáváním knih a potřebovali člověka, který umí kreslit, a který je flexibilní. Dle svého názoru vše splňoval.
Neměl problém to najít. Vešel do budovy a rozhlédl se. Přešel k recepční a ohlásil se. Ta jej zavedla ke dveřím. Zaklepala, vešla a ohlásila ho, pak ho nechala vejít. Nabídla mu něco k pití, ale on slušně odmítl, a tak odešla. Za velkým stolem seděl muž okolo třicítky. Měl azurové oči, do čela mu spadal jeden delší pramen vlasů, měl na sobě také oblek, ale sako měl přehozené přes opěradlo židle a jeho kravata měla černou barvu s bílými ornamenty. Odvrátil hlavu od počítače a prohlédl si ho. Sjížděl ho pohledem od hlavy až k patě, po té se usmál a vycenil krásně bílé zuby, „Posaďte se, ať tam nevystojíte ďulík.“
„Dobrý den, já… já jsem… přišel jsem na pohovor,“ pociťoval dost nervozity. Věděl, že tohle je jeho jedinečná šance.
„Já vím,“ usmíval se, „Posaďte se,“ ukázal na židli před svým stolem.
Přikývl, „Děkuji,“ přešel k židli. Usadil se. Hleděl na muže. Všiml si, že pod košile obepíná jeho pevná ramena. Také to vypadalo, že má vypracovanou postavu.
Zahleděl se zpět do počítače, „Do životopisu jste napsal, že umíte kreslit. Nedonesl jste s sebou nějakou kresbu?“ podíval se na něj.
„Oml… omlouvám se, nenapadlo mě to, já… mohu nakreslit něco teď. Vážně umím kreslit. Živil jsem se chvíli jako… hm… jako pouliční umělec.“
„Na internetu nemohu najít vaše kresby?“
„Ne, ale… opravdu vám mohu něco nakreslit. Prosím, neodmítejte mě.“
Zaujatě na něj koukal, „Proč bych neměl? Nemáte kresby, nemáte nic na internetu. Nevím, jestli vážně umíte kreslit a zdržovat se tím, že mi tady něco nakreslíte, je pro mne ztráta času.“
„Prosím, já tu práci potřebuji,“ zašeptal, „Jste první, co se mi ozvali. Nenapsali jste, že mám donést s sebou nějakou kresbu. Nevěděl jsem to.“
„To mám vyhodit sekretářku a zaměstnat vás?“
„Ne, to ne… tak… já to tak vůbec nemyslel. Já jen… omlouvám se, moje chyba. Mělo mi dojít, že se budete chtít přesvědčit, jestli umím vážně kreslit. Nezlobte se, že jsem vás zdržoval. Přeji vám, abyste našel někoho, kdo bude splňovat vaše očekávání a požadavky,“ vstal.
„Neřekl jsem, že máte odejít,“ díval se na něj, „Líbíte se mi. Myslím, že se můžeme nějak domluvit,“ vytáhl papír ze stolu a podal mu ho. Vzal obyčejnou tužku a také mu ji podal, „Za půl hodiny mi něco nakreslete. Něco, co mě ohromí a přesvědčí, že vás mám vzít,“ usmál se, „Vyřídím si zatím nějaké věci, prosím… sedněte si a můžete začít.“
Vzal si papír i tužku. Vděčně se usmál. Chvilku přemýšlel, co má namalovat. Neměl nejmenší tušení, co by ho ohromilo, ale přece jen něco zkusil.
—
Z ničeho nic se ho zeptal jeho možná budoucí šéf, „Máte rád knihy?“
„Ano, rád čtu,“ kreslil.
„Říkal jste, že jsme první, co se vám ozvali, kam jste ještě psal?“
„Nejdříve jsem psal do práce, kde jsem myslel, že bych mohl mít úspěch, ale když se mi neozvali, zkusil jsem něco většího… něco, co je nad moji úroveň a vy jste se ozvali, nemohl jsem tomu uvěřit, že jste se ozvali.“
Usmál se, „Alespoň jste byl mile překvapen, máte přítelkyni?“
Zvedl hlavu od kresby a podíval se na něj.“
„Ptám se kvůli času, přítelkyně jej hodně zabírá, a tak chci vědět, jak moc jste flexibilní.“
„Ne, nemám,“ začal se zase věnovat kresbě.
„A přítele?“
Znovu zvedl hlavu a podíval se na něj, „Jestli se ptáte na moji orientaci, tak to je dost osobní. Přítele ale také nemám.“
„Dobře,“ věnoval se zase počítači a hlídal čas.
—
Rozdělil papír na několik kreseb, které měli představovat děj jeho oblíbené knihy. Nakreslil Eiffelovu věž, která symbolizovala město, kde se děj odehrává. V rohu nakreslil líbající se pár, do druhého rohu nakreslil srdce a dolů k věži nakreslil dělo, ze kterého vylétává dělová koule, což symbolizovalo období, kdy se děj odehrává.
—
„Půl hodina je pryč, přestaňte kreslit. Chci se podívat, co jste stihl.“
Položil tužku a posunul kresbu k němu. Doufal, že se mu bude líbit, a že to místo dostane.
Vzal si papír a prohlížel si kresbu. Všímal si každého detailu. Přejel prstem po kresbě líbajícího se páru. Položil papír a koukl na něj, „Tohle mě má ohromit a přinutit, abych vám dal to místo?“
„Snažil jsem se, pane. Udělám cokoliv,“ zašeptal poddajně.
„Říkáte cokoliv?“ zazubil se.
„Potřebuji tu práci. Potřebuji peníze. Udělám cokoliv,“ koukl na něj, „Budu pracovat přesčas, budu chodit brzy ráno… opravdu.“
„Kouříte?“
„Ne, není to zdravé.“
„Myslím jiné kouření. Věřte mi, že tohle je zdravé,“ usmíval se šibalsky.
„Děláte si legraci?“
„Ne, jestli chcete tu práci, pojďte pod stůl a ukažte mi, co umíte. Když se hezky předvedete a přičtu k tomu tu kresbu… místo by tu pro vás bylo.“
„To… opravdu… já… nikdy…
„Chcete tu práci? Tak dělejte!“
„Ano, chci ji… potřebuji ji,“ vstal a šel za ním. Klekl si. Přiblížil se k jeho rozkroku. Zhluboka se nadechl, „Nikdy… já… je to… poprvé.“
Pohladil ho po hlavě, „Přestaň mluvit a dělej,“ rozkázal mu.
Roztřesenými prsty mu rozepnul kalhoty, sál do nich a vytáhl jeho tvrdnoucí úd. Opatrně začal rukou jezdit po jeho penisu. Trochu se mu třásly ruce. Nevěděl, jak to pořádně dělat. Nikdy s mužem nebyl, ale potřeboval tu práci.
„Hezky… tak… správně,“ pozoroval ho, „Trochu víc stiskni… ách ano, tak správně. A teď přidej na rychlosti. Áno, přesně tak,“ přivřel oči.
Snažil se a dělal přesně tak, jak mu radil.
„Stačí,“ vstal. Chytl ho za ruku a vytáhl ho na nohy. Otočil ho zády ke stolu a žduchl do něj, aby se opřel. Dal mu nohu mezi nohy a hezky mu je roztáhl. Rozepnul mu kalhoty a stáhl mu je i s boxerkami.
„Ne… já… ne… nedělal jsem to… pane, prosím.“
„Chceš tu práci?“
„Ano, ano.“
„Tak vidíš,“ přiložil k jeho řitnímu otvoru penis a pomalu zatlačil, „Budu opatrný a bude se ti to líbit. Uvidíš,“ kousl ho do krku a pomalu vstupoval do něj.
Kňoural. Zhluboka dýchal a snažil se uvolnit, aby jej to bolelo, co nejméně.
Vstupoval pomalu, nechtěl mu ublížit. Přál si, aby se mu to líbilo. Když v něm byl celý, pohladil ho po penisu a začal mu ho pomalu honit. Po chvilce se začal pohybovat, ze začátku pomalu a po té postupně zrychloval.
Vzdychal. Opíral se o stůl. Jeho penis tvrdnul a stavěl se v dlani budoucího šéfa.
Zrychloval přírazy i rukou. Sám své steny tlumil, ale moc se mu líbilo. Cítil, že brzy bude.
Položil se více na stůl. Vzdychal více nahlas, protože cítil, že i on brzy bude. Cítil, že za chvilku vypustí svou náplň.
Cítil, jak v jeho penise tepe. Popohnalo jej to a zrychlil.
Zasténal hlasitěji a vystříkal se mu do ruky.
Zazubil se. Kousl ho do krku a po chvilce se mu vystříkal do řitního otvůrku. Po chvilce se vytáhl, „Máte tu práci,“ plácl ho po zadečku. Utřel si ruku, zastrčil si penis do kalhot a sedl si ke stolu, „Připravím smlouvu.“
—
—
Nadpis mi udělala PawlušQa, které moc moc děkujíí :))