Potřeboval nutně práci, aby mohl platit nájem, mohl si koupit nějaké jídlo a také něco na sebe. Život si s ním pohrával, jak jen to šlo.
Konečně mu někdo odpověděl na inzerát. Byl naprosto šťastný. Věděl, že ještě nemá vyhráno, protože byl pozván na pohovor, ale i to mu přišlo jako velký pokrok. Zúčastnil se již spousty pohovorů, ale nevěděl, co od toho očekávat, co si od toho slibovat. Oblékl si oblek s tmavě modrou kravatou, jeho nejoblíbenější.
Vyrazil brzy, protože si nemohl dovolit taxi a autobus tam nejel. Šel tedy pěšky. Adresu měl napsanou na kousíčku papíru, neustále kontroloval, jestli to má u sebe, kdyby nevěděl, aby se mohl zeptat. Tuhle část města neznal. Zde se nacházely velmi prestižní firmy a on zrovna v jedné měl pohovor. Stále tomu nemohl uvěřit. Znamenalo to pro něj hodně, i když věděl, že ho nemusí nutně vzít.
Název firmy mu sice nic neříkal, ale věděl, že se firma zajímá vydáváním knih a potřebovali člověka, který umí kreslit, a který je flexibilní. Dle svého názoru vše splňoval.
Neměl problém to najít. Vešel do budovy a rozhlédl se. Přešel k recepční a ohlásil se. Ta jej zavedla ke dveřím. Zaklepala, vešla a ohlásila ho, pak ho nechala vejít. Nabídla mu něco k pití, ale on slušně odmítl, a tak odešla. Za velkým stolem seděl muž okolo třicítky. Měl azurové oči, do čela mu spadal jeden delší pramen vlasů, měl na sobě také oblek, ale sako měl přehozené přes opěradlo židle a jeho kravata měla černou barvu s bílými ornamenty. Odvrátil hlavu od počítače a prohlédl si ho. Sjížděl ho pohledem od hlavy až k patě, po té se usmál a vycenil krásně bílé zuby, „Posaďte se, ať tam nevystojíte ďulík.“
„Dobrý den, já… já jsem… přišel jsem na pohovor,“ pociťoval dost nervozity. Věděl, že tohle je jeho jedinečná šance.
„Já vím,“ usmíval se, „Posaďte se,“ ukázal na židli před svým stolem.
Přikývl, „Děkuji,“ přešel k židli. Usadil se. Hleděl na muže. Všiml si, že pod košile obepíná jeho pevná ramena. Také to vypadalo, že má vypracovanou postavu.
Zahleděl se zpět do počítače, „Do životopisu jste napsal, že umíte kreslit. Nedonesl jste s sebou nějakou kresbu?“ podíval se na něj.
„Oml… omlouvám se, nenapadlo mě to, já… mohu nakreslit něco teď. Vážně umím kreslit. Živil jsem se chvíli jako… hm… jako pouliční umělec.“
„Na internetu nemohu najít vaše kresby?“
„Ne, ale… opravdu vám mohu něco nakreslit. Prosím, neodmítejte mě.“
Zaujatě na něj koukal, „Proč bych neměl? Nemáte kresby, nemáte nic na internetu. Nevím, jestli vážně umíte kreslit a zdržovat se tím, že mi tady něco nakreslíte, je pro mne ztráta času.“
„Prosím, já tu práci potřebuji,“ zašeptal, „Jste první, co se mi ozvali. Nenapsali jste, že mám donést s sebou nějakou kresbu. Nevěděl jsem to.“
„To mám vyhodit sekretářku a zaměstnat vás?“
„Ne, to ne… tak… já to tak vůbec nemyslel. Já jen… omlouvám se, moje chyba. Mělo mi dojít, že se budete chtít přesvědčit, jestli umím vážně kreslit. Nezlobte se, že jsem vás zdržoval. Přeji vám, abyste našel někoho, kdo bude splňovat vaše očekávání a požadavky,“ vstal.
„Neřekl jsem, že máte odejít,“ díval se na něj, „Líbíte se mi. Myslím, že se můžeme nějak domluvit,“ vytáhl papír ze stolu a podal mu ho. Vzal obyčejnou tužku a také mu ji podal, „Za půl hodiny mi něco nakreslete. Něco, co mě ohromí a přesvědčí, že vás mám vzít,“ usmál se, „Vyřídím si zatím nějaké věci, prosím… sedněte si a můžete začít.“
Vzal si papír i tužku. Vděčně se usmál. Chvilku přemýšlel, co má namalovat. Neměl nejmenší tušení, co by ho ohromilo, ale přece jen něco zkusil.
Z ničeho nic se ho zeptal jeho možná budoucí šéf, „Máte rád knihy?“
„Ano, rád čtu,“ kreslil.
„Říkal jste, že jsme první, co se vám ozvali, kam jste ještě psal?“
„Nejdříve jsem psal do práce, kde jsem myslel, že bych mohl mít úspěch, ale když se mi neozvali, zkusil jsem něco většího… něco, co je nad moji úroveň a vy jste se ozvali, nemohl jsem tomu uvěřit, že jste se ozvali.“
Usmál se, „Alespoň jste byl mile překvapen, máte přítelkyni?“
Zvedl hlavu od kresby a podíval se na něj.“
„Ptám se kvůli času, přítelkyně jej hodně zabírá, a tak chci vědět, jak moc jste flexibilní.“
„Ne, nemám,“ začal se zase věnovat kresbě.
„A přítele?“
Znovu zvedl hlavu a podíval se na něj, „Jestli se ptáte na moji orientaci, tak to je dost osobní. Přítele ale také nemám.“
„Dobře,“ věnoval se zase počítači a hlídal čas.
Rozdělil papír na několik kreseb, které měli představovat děj jeho oblíbené knihy. Nakreslil Eiffelovu věž, která symbolizovala město, kde se děj odehrává. V rohu nakreslil líbající se pár, do druhého rohu nakreslil srdce a dolů k věži nakreslil dělo, ze kterého vylétává dělová koule, což symbolizovalo období, kdy se děj odehrává.
„Půl hodina je pryč, přestaňte kreslit. Chci se podívat, co jste stihl.“
Položil tužku a posunul kresbu k němu. Doufal, že se mu bude líbit, a že to místo dostane.
Vzal si papír a prohlížel si kresbu. Všímal si každého detailu. Přejel prstem po kresbě líbajícího se páru. Položil papír a koukl na něj, „Tohle mě má ohromit a přinutit, abych vám dal to místo?“
Sklopil hlavu, „Snažil jsem se, pane,“ zašeptal poddajně.
Zazubil se, „Viděl jsem,“ vstal.
Také vstal. Díval se na něj. Věděl, že mu tu práci nedá, „Děkuji za odpověď.“
Podal mu ruku, „Nemáte zač, vítám vás u nás ve firmě,“ usmíval se.
Podal si s ním ruku, „Prosím? Vy… vy mi tu práci dáte? Já… né,“ rychle si s ním potřásl rukou.
„Kresba je nádherná a ohromila mě. Zatím spolu uzavřeme smlouvu na dobu určitou a samozřejmě budete tu na dva měsíce ve zkušební době, ale ano, beru vás.“
Nemohl tomu uvěřit. Opravdu měl práci. Práci, o které se mu ještě do nedávna ani nezdálo. Byl naprosto šťastný a doufal, že se mu bude již dařit lépe.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkujíí :))