Booth nechal předvolat Benjamina. Ten si přivedl právníka, jak slíbil a odmítl se s agentem bavit.
„Agente Boothe, tohle je můj právník a on vám odpoví na vaše dotěrné a nepravdivé otázky a domněnky.“
„Asi na otázku, kde je to tělo mi neodpoví. Ale vy ano, nemýlím se? Našli jsme Olivii a ona nám vše řekla. Lhal jste a vy víte, kde je to tělo.“
„Vy jste našli Olivii?“ podivil se Benjamin, „Kde je? Můžu ji vidět?“
„Ne, dokud mi neodpovíte na otázky.“
„Benjamine, nic neříkejte,“ radil mu právník, ale on ho neposlouchal.
„S Ethanom jsme měli dohodu, že to tělo si pak můžu vzít, aby otec nic nepoznal.“
„Bylo ohořelé.“
„Ale to tělo už takové bylo. Byla to autonehoda a auto hořelo. Nechal odvést těla do skladiště a tam jsem na něj čekal a tělo jsem odvezl zpátky k otcovi.“
„Takže tam bylo pět těl?“
„Ano, to šesté tam nikdy neviselo a teď chci vidět Olivii.“
„Proč ji tak moc chcete vidět, Benjamine?“
„A proč ne? Myslel jsem, že je mrtvá.“
„Líbí se vám Olivia?“
„Nic neříkejte. Na tuhle otázku neodpovídejte.“
„Je to jen nevinná otázka,“ usmál se Booth.
„Jistě, že líbila. Není hezká? Vám se nelíbí, agente?“
„Zamiloval jste se do ní, ale ona milovala Ethana,“ pokračoval Booth.
„On byl její bratr. Jak si mohli psát ty dopisy? Jak ji mohl milovat a ona jeho?! Vždyť je to vadné.“
„Mlčte,“ řekl mu právník.
„Četl jste ty dopisy, že?“
„Kdo by ne? Obálka byla otevřená. Nechápu, proč je vyhazoval. Bylo to tak krásné. Psala mu tak hezky,“ začal se rozplývat.
„Lhal jste. Zatýkám vás za maření vyšetřování,“ vstal.
„Co? To může?“ koukl na svého právníka. Ten jen přikývl, „Měl jste být zticha.“
Booth otevřel dveře a nechal policisty, aby ho odvedl, pak šel za sklo za Temperance.
„Co si o něm myslíš?“ zeptal se jí.
„On nevěděl, že jsou nevlastní.“
„Má motiv, Kůstko. Tomu se říká motiv,“ usmál se.
„A důkaz? Boothe, nemáš žádný důkaz. Ten otisk ukazuje…“
„Kůstko, jistě se shodneme, že jeden z nich je vrah, ale ona ho milovala a Benjamin miloval ji. On má větší motiv, ale na ni ukazuje ten otisk.“
„Vyslechneme ji ještě jednou?“
„Ano,“ přikývl a usmál se.
„A už jí řekneš o tom otisku?“
„Uvidíme, jestli na to dojde řeč, tak pojďme,“ usmál se.
Vešli do místnosti. Olivia zvedla hlavu a podívala se na ně, „Mluvili jste s Benjaminem?“
„Ano, máme pár otázek na vás.“
„Dobře,“ přikývla.
Sedli si. Booth začal, „Proč Ethan ty dopisy vyhazoval?“
„Jak to mám vědět?“
„Čekal dlouho, než jel za vámi,“ řekla Tempy, „Proč nepřijel dřív? Měl tu možnost, ale on bydlel u Benjamina. Zabila jste ho? Rozmyslel si to a už nechtěl odjet?“
„Co? Proč bych ho zabíjela? On neodjel, chtěl… chtěl to nějak uzavřít, aby prostě nezmizel beze stopy. Nevypadalo by to, že ten dům zapálil? Obviňovali ho, měl alibi, ale nemohl to říct! Chránil mě,“ setřela slzy.
„Věděla jste, že se líbíte Benjaminovi?“
„Vážně? Proto mi pomáhal, ale já Ethana nezabila. Musíte mi věřit, prosím. Co bych z toho měla? Proč bych to dělala?“
„Nemusíte nám lhát, našli jsme váš otisk na kladivě, kterým byl Ethan omráčen.“
„Já ho nezabila a ani jsem ho neomráčila!“
„Klid, doktorka Brennanová se jen snaží zjistit, jak se váš otisk tam dostal.“
„Já to nevím,“ pokrčila rameny, „Nemám ponětí. Chtěli jsme jen odjet a být spolu. Milovali jsme se.“
„Jaký byl vztah mezi vámi a Benjaminem?“
„Přátelé. Jsme přátelé.“
„Flirtoval někdy s vámi?“
„Já… já nevím, nevšimla jsem si. Co je to za otázku? Myslela jsem, že chcete zjistit, kdo ublížil Ethanovi a ne, kdo mě balí,“ vstala, „Chtěla jsem vám pomoci.“
„Klid, posaďte se,“ zkusil to Booth opatrně, „Chceme jen zjistit, proč nám Benjamin lhal, a co se opravdu stalo.“
„Tak se zeptejte jeho. Já nevím, proč vám lhal. Nevím, proč mi pomáhal, a proč to všechno dělat. Ani nevím, kde se vzal tak rychle, když jsem stála před naším hořícím domem. Nevolala jsem mu.“
Booth se podíval na Kůstku a ta na něj. Koukl zpátky na Olivii, „Jak rychle se tam objevil?“
„Dvě minuty,“ pousmála se.
„Dobře,“ vstal, „Kůstko, půjdeš se mnou?“
„Ano,“ vstala.
„Počkejte pět minut tady, prosím,“ řekl Booth a šel s Tempy ven, „Pořád si myslíš, že to udělala ona?“
„Nemáme Boothe důkaz, že by to udělal on.“
„To on neví. Řekneme, že ten otisk je jeho a zkusíme to na něj nastražit.“
„Zase ty tvé hry. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Máme důkaz proti ní a ty prostě stále nedokážeš uvěřit, že to udělala. Hraje si s námi a ty se necháš. Máme důkaz, tak to pochop.“
„Kůstko.“
„Ne, Boothe…“
Rozhovor přerušil telefon. Zvedl ho, „Agent Booth. Opravdu? Jste si jisti? Dobře, ne, to nikdo nemohl tušit. Dobře, díky,“ položil a podíval se na Temperance, „Tomu nebudeš věřit.“
„Čemu?“
„Ten otisk není Olivie, ale Benjamina. Jejich otisky jsou podobné, ale ne úplně. Když jsem řekl, aby se na ten otisk podívali a porovnali to znovu. Některé ty vlny nebo body, jak to říct, no prostě v některých místech se neshodoval s Olivií, ale jen s Benjaminem.“
Temperance se na něj dívala, „Na světě lidé nemají stejné otisky prstů. Nestává se to. Je to velice nepravděpodobné a chceš mi říct, že se našli dva, kteří je mají stejné ve stejném městě?“
„Úplně stejné je nemají, ale ano, je to tak.“
„Celou dobu jsme tlačila na Olivii, ale ona je v tom opravdu nevinně.“
„Ano, zabil ho Benjamin. Já to říkal a už to říká i důkaz. Teď ti to stačí?“
„Nebýt tvé intuice, tak jsme obvinili nevinného člověka.“
„Nemyslím si. Benjamin by ji nenechal jít sedět. Myslím si, že by to nedovolil. Miluje ji.“
„Měl bys ho jít vyslechnout.“
„Nepůjdeš se mnou? Chytáme padouchy spolu.“
„Ty jsi ho odhalil.“
„Kůstko, nedělej drahoty,“ usmál se, „Šla jsi podle důkazů.“
Usmála se. Přikývla.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které moc děkují :))