Přišla jsem. Znovu mu sedím naproti a dívám se na něj. Dneska se mne neptá, jak se má. Hned se zajímá, jestli jsem dodržela slib. Mírně se usměji, „ano, dodržela,“ dodám. Mám z toho radost, že jsem ho nezklamala. Nechtěla jsem to, i když jsem přemýšlela, že to na truc neudělám. Ale nechtěla jsem mu ublížit.
„To mě těší,“ řekne s upřímností v hlase, „podařilo se ti něco najít?“ zajímá se.
Nevím, jestli mu to mám ukázat. Nevím, jestli se mám s ním poradit.
„Já… myslím, že… myslím, že ano.“
„Amber, jsi nervózní?“ usmívá se.
Jeho těší, že jsem nervózní. Je podlý.
„Ano,“ dívám se na něj.
„Našla sis něco a stydíš se za to nebo je v tom něco jiného?“
„Nestydím se za to. Jen… vadí mi, že jste měl při posledním sezení pravdu,“ natáhnu se a podám mu vytisknutou nabídku práce, „zadali to tam teprve nedávno. Po minulém sezení, kdybych splnila úkol na minule, nenarazila bych na to.“
Vezme si inzerát, „vadí? Ale přece je úžasné, že tě něco zaujalo,“ začne si jej pročítat.
Dívám se na něj. Čekám, co mi k tomu řekne. Třeba řekne, že tohle spíše ne. Že to není pro mne, že bychom měla počkat. Jsem napnutá jako struna. Opravdu mě zajímá jeho názor.
„Vypadá to zajímavě. To tě opravdu zaujalo nebo sis vytiskla to první, co jsi uviděla?“
On mi nevěří, že jsem skutečně pátrala? To bolí.
„Nevěříte mi? Myslela jsem… já… hledala jsem a tohle mě zaujalo.“
„Chci jen vědět, že ses snažila a nevytiskla to první, co jsi uviděla. Věřím ti, Amber. Psala jsi tam už?“
„Ne,“ dívám se na boty. Opravdu mi nevěřil, „chtěla jsem znát váš názor.“
„Měla bys tam napsat,“ podává mi zpátky můj papír.
Vezmu si ho a schovám do kapsy, „dobře, udělám to ještě dnes.“ Anebo také možná ne.
„Dobře,“ usměje se, „co kniha?“
„Nic, nebudu ji psát.“
„Proč? Vždyť jsi byla tak nadšená. Amber, zkazil někdo tvé nadšení?“
„Kniha by neměla úspěch, je tolik skvělých knih, které nemají pozornost, kterou si zaslouží. Proč by zrovna někoho zajímala kniha ode mne?“
„Protože někdo může být ve stejné situaci jako ty a ty mu můžeš pomoci. Nebo také spoustu lidí je zvědavých a rádi si přečtou kus života někoho, koho vůbec neznají, ale poznat ho chtějí.“
„Když někdo chce pomoct, chodí k vám a ne, do knihkupectví.“
„Mýlíš se, Amber. Spousta lidí má problémy a nechtějí hodit k nám. Raději se užírají a trápí. Stydí se jít k psychologovi, ale na tom není nic špatného. Můžeš pomoci, věř mi.“
Na tom asi něco bude. Také jsem sem nechtěla jít, ale musela jsem.
„Kniha není řešením trablí.“
„Ne, to máš pravdu, ale mohla by pomoci hlavně tobě. Kdyby ses ze všeho vypsala a později se na to podívala z jiného úhlu, mohlo by ti to pomoci.“
„Popřemýšlím o tom,“ zalžu.
„Dobře, Amber. A focení?“
„Rozbil se mi foťák,“ znovu zalžu. Necítím se vůbec provinile, že mu lžu. Možná bych ale měla.
„To je mi líto, v té práci bude asi potřeba. Měla by sis koupit nový.“
On to ví. Ví, že lžu. Jak to může poznat? Ach, ano, je to psycholog.
„Hm,“ dívám se na své boty.
„Nefotíš, nepíšeš, co celý den děláš, Amber?“
Věděla jsem, že se jednou zeptá. Myslím, že ho má odpověď nepotěší. Tentokrát mu nezalžu, ale možná by to bylo lepší. Pravda není moc hezká.
„Jsem zavřená v bytě,“ odseknu a snažím se znít naštvaně.
„A co děláš?“
„Spím, čtu a zase spím.“
„Amber, to, že se budeš snažit zaspat problémy, není řešení. Co třeba chodit na procházky?“
„Není tam hezké okolí.“
„Ani park či lesík?“
„Hm,“ pousměji se. Vím, kam míří.
„Park je tam, že? Co třeba chodit se procházet do parku?“
„Nechce se mi z bytu vylézat, abych se prošla a zase šla zpět. Nemá to žádný účel.“
„Můžeš si nakoupit, zajdeš mezi lidi, Amber, a to už má svůj účel.“
Myslím, že bych na něj nejraději vyplázla jazyk. Vím, je to dětinské, ale ráda bych to udělala.
„Popřemýšlíš o tom, Amber?“ zajímá se.
Zase to jeho přemýšlení. Dneska už po druhé a po druhé mu také zalžu, „ano.“
„Děkuji ti,“ řekne s úsměvem.
Myslím, že ví, že lžu, ale možná mi věří… možná mi chce dát šanci si to rozmyslet do příště a opravdu o tom přemýšlet.
„Amber, dnes bych potřeboval skončit o něco dříve, pokud by ti to nevadilo. Nahradíme si to příště. Souhlasíš? Máš teď toho hodně na přemýšlení.“
„Ne, nevadí,“ vstanu.
„Děkuji,“ usměje se, „těším se na příště a věřím, že opravdu o těch záležitostech popřemýšlíš.“
„Hm, pokusím se,“ zašeptám a odcházím.
Vážně o tom budu přemýšlet? Chci o tom přemýšlet? Možná, když budu koukat do stropu v ložnici.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji 🙂