„Přemýšlela jsi někdy o sebevraždě?“
„Ano,“ odseknu. Nemám chuť se s psychologem bavit. Nechce se mi tu být, ale musím. Neměla jsem již na výběr.
„A pokusila ses zabít?“
„Ano.“
„Proč?“ zajímal se. Hleděl na mě těma svými zelenýma očima, kterými mě pobízel, abych mluvila. Chtěl, abych mluvila sama. Myslel si, že se rozpovídám o tom, jak jsem byla na dně, jak jsem neviděla jinou cestu, ale to se sakra plete. Do toho mu nic není a já mu to neřeknu.
„Protože se mi chtělo.“
„Ale no tak, Amber, tohle není odpověď. Prosím, chci ti pomoci. Dovol mi to, já ti neublížím. Nechci ti ublížit, zkus mi věřit.“
„Věřit?“ ušklíbnu se, „už jsem věřila tolika lidem, a jak to skončilo? Já jsem skončila tady,“ vzdorovitě semknu rty. Řekla jsem příliš.
„Ale to, že jsi skončila tady… není na tom přece nic špatného. Ti lidé, o kterých jsi mluvila, zradili tvoji důvěru?“
Dívám se do země. Snažím se přimět hodinovou ručičku zrychlit. Chci být už pryč. Nic mu neřeknu.
„Amber, prosím. Já nejsem jako oni. Mně můžeš věřit.“
Uchechtnu to. Kolikrát jsem tuhle větu slyšela.
„Amber, takhle ti nemohu pomoci. Jsi tu, protože jsi nechtěla skončit…“
„Já vím, proč tu jsem,“ vybuchnu, „ale to neznamená, že budu mluvit a budu vám věřit!“
„O to ale jde. Mohu ti pomoci vyřešit problémy. Možná ti to přijde směšné nebo zbytečné, ale to, co mi řekneš, zůstane mezi námi. Nezradím tě.“
Podívám se na něj. Snažím se vyčíst něco v jeho tváři, ale nejde mi to. Tváří se, že mi chce opravdu pomoci. Sála z něj pozitivní energie. Myslím, že mne neodsoudí. Myslím, že mi porozumí. Co když se ale znovu spálím? Nemám už sílu se znovu postavit svým démonům. Co když se mu otevřu a on zradí? Pak nebude jiné cesty zpět, a já ukončím tenhle bezcenný život. Čeká, nemluví. Nechává mne se svými myšlenkami. Možná bych mu mohla něco říct, ale…
„Dobře,“ pousměji se, „lidé, o kterých jsem mluvila, si říkali přátelé. Já jim věřila, svěřovala jsem se jim a myslela jsem, že to bude navždy. Vždyť jsme se znali tolik let!“ rozmáchnu rukama, „ale pak se to stalo, pak… najednou byli pryč. Byla jsem sama, úplně sama,“ podívám se na své tkaničky u bot. Jsou černé barvy. Odkdy jsem si zamilovala tolik černou barvu?
„Povíš mi, co se stalo? Proč jsi najednou byla sama?“
„Odešli. Vytratili se.“ Mám to rozvést víc? Myslím, že jsem řekla už příliš. To by už mohlo stačit. Uzavírám se zpět do sebe.
„Jen ta od sebe odešli?“
On je tak paličatý. Nestačí mu mé odpovědi, ale možná proto je tak ve své práci dobrý. Možná proto je tak vyhledávaným psychologem. Vytočí člověka, až mu všechno řekne.
„Našli si někoho jiného. Našli si nové přátelé.“
To ticho. On mlčí. Myslím, že chce, abych mluvila sama, ale co mám říkat? Mám ticho ráda, nedonutí mě promluvit. Zvednu hlavu a pohlédnu na něj. Civí na mě, přímo zírá a čeká. Nesnáším ho!
„Dobře, fajn!“ rozhodím rukama, „dost často jsme se hádali, protože mi vadila spousta věcí, ale bylo to tím časem. Já… neměli jsme na sebe čas. Když jsem měla čas já, tak oni ne a opačně. Vedlo to k hádkám, odcizení, a pak… pak jsem se jednoho dne probudila a zjistila, že jsem sama.“
„Ale ty nejsi sama. Můžeš se s nimi znovu zkusit kontaktovat.“
„Nemůžu,“ zašeptám, „zradili mě. Po té, co došlo k odcizení, najednou jsem měla nadhled nad celou věcí a oni… oni… byli šťastni. Nevadilo jim, že jsem pryč. Užívali si to. Nezkoušeli kontaktovat oni mě. Ani jednou.“
„Měli truchlit a páchat sebevraždy?“
Z jeho úst to znělo absurdně. Takhle jsem to opravdu viděla?
„Ne, jen jsem myslela… čekala jsem, že se budou snažit to zachránit. Myslela jsem… netušila jsem, že mě vymění a budou se tvářit, že je to v pořádku. Postupně mě vyměnili.“
„Můžeš si najít jiné přátele, Amber.“
„Nevím, jestli to dokáži. Co když i oni mě vymění a já budu zase sama s tou temnotou.“
„Tak si najdeš jiné…“
„A jiné a jiné,“ přerušuji ho, „nejsem robot. Ublížili mi, vyměnili mě a já nedokážu bez nich žít. Chybí mi.“
„Amber, to bude ono. Teď jsi to řekla. Nedokážeš se s tím smířit. Myslela sis, že jsi nenahraditelné, a proto to tolik bolí. Byla jsi na nich příliš závislá.“
Zasměji se, „závislá? To zní jako by byli mojí drogou.“
„A ne? Podívej se na to z jiného úhlu pohledu. Řekla jsi, že nedokážeš bez nich žít, ale proč? Věřila jsi jim, řekla jim svá tajemství a oni odešli. Ale to se stává, a ty musíš jít dál.“
„To se stává?! Stává se to? Sebevraždy se také stávají,“ podívám se na něj, „rozhlédněte se kolem sebe! Lidé v kavárnách, lidé v parcích… smějí se, páry se líbají, drží za ruce. A já? Já jsem sama, nemám s kým jít do kavárny, nemám s kým se smát… ale to se stává!“ vstanu.
„Amber, prosím posaď se,“ pokyne mi zpět ke křeslu. Nemohu si sednout. Udusím se tu. Musím na vzduch. „Amber, prosím,“ stále ukazuje na křeslo.
„Amber, prosím posaď se,“ pokyne mi zpět ke křeslu. Nemohu si sednout. Udusím se tu. Musím na vzduch. „Amber, prosím,“ stále ukazuje na křeslo.
Povzdechnu si a sednu si zpět.
„Děkuji,“ usměje se vlídně, „žárlíš, protože vidíš někoho šťastného, ale přitom ty šťastná nejsi. Závidíš druhým to, co nemáš, ale to je normální. Lidé si často závidí. Máš vztek na lidi, protože oni mají přátelé, kteří je nezradili. Mají se na koho obrátit, komu zavolat a pozvat ho na panáka. Ale ty máš něco, co oni ne, Amber.“
No tak to mě zajímá, „a co podle vás mám a oni ne?“
„Nový začátek.“
Cože? To jako fakt? „Prosím?“
„Oni mají staré přátelé, staré tváře, ale ty máš teď na výběr. Můžeš jít do parku, vybrat si lavičku, na kterou si sedneš a ke komu si sedneš. Můžeš si vybrat, s kým si popovídáš.“
„Mohu odjet, kam budu chtít, protože zde nemám závazku,“ usměji se. Já se usmála.
„To není přesně to, co jsem myslel, ale ano, dá se to tak brát,“ opětoval mi úsměv.
„Mohu se sbalit, odjet a nevrátit se,“ rozesměji se.
„To by bylo velmi šílené, ale možná je to právě to, co hledáš. To, co potřebuješ,“ díval se na mne, „Amber, proč ses pokusila zabít?“
Ale ne, už se zase na to ptá. Možná má právo to vědět, ale opravdu mu to chci říct?
Podívám se mu do očí, „protože všichni zneužili moji důvěru, můj život se hroutil. Byla jsem sama, na dně… probrečela jsem noci. Dívala se za minulostí, jaké to bylo, a najednou jsem si řekla, že tohle není život, který jsem chtěla žít… že takhle nechci už žít,“ smutně se pousměji, „řekla jsem si, že zde má cesta končí. Chtěla jsem jim ublížit. Chtěla jsem, aby cítili bolest, kterou mi způsobili. Aby zjistili, že jsem tu byla a už nejsem. Líbila se mi myšlenka na to, jak trpí… jak zjišťují, že jsem odešla a oni se mi nebudou moci omluvit. Nebudou si moci o mne opřít kolo. Tak moc se mi to zamlouvalo… tak moc jsem jim tím chtěla ublížit.“
„A opravdu to bylo to, co jsi chtěla? Neviděla bys jejich ublížené tváře. Možná by si to vyčítali. Přála sis, aby žili do konce života s pocitem viny?“
„Ano,“ špitnu, „ano, přála.“
Zase mlčí. Možná chce, abych si uspořádala myšlenky, nebo možná chce, abych něco řekla, ale co mám říct? Řekla jsem mu vše, co chtěl vědět.
Povzdechnu si, „nevíte, jaké to je být sám. Nevíte, jaké to je říkat si… takhle ses mohla smát ty. Tohle jsi mohla být ty a teď se podívej, co jsi a kde jsi.“
„Máš celý život před sebou. Štěstí na tebe čeká. Co to cestování, o kterém jsi mluvila?“
Pousměji se, „vždycky jsem se chtěla sbalit a někam odjet a nevědět kam. Nechat se zanést osudem někam.“
„Proč jsi tedy nezvolila tuhle cestu?“
„To by jim tolik neublížilo. Ani by si nevšimli, že jsem pryč.“
„Myslíš, že by jim neublížilo vidět tě šťastnou bez nich? Vidět tě smát se, ale ne díky nim?“
Znovu zvednu hlavu a podívám se na něj, „takhle jsem o tom nepřemýšlela.“
„Zkus to. Máš, o čem přemýšlet do příště,“ usměje se.
To už je konec? Podívám se na hodiny nad jeho hlavou. Skutečně, najednou je konec a mně se nechce pryč.
„Tak příště,“ zvednu se a vyjdu z jeho ordinace o něco lehčí. Jako by mi pomohl nést mé trápení.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji 🙂