Hniloba v kořenech

Originální název: Hniloba v kořenech
Český název: Hniloba v kořenech
Žánr: literatura česká – fantasy
Autor: Theo Addair
Nakladatelství: Yoli, 2021
Počet stran: 272

Stručný obsah knihy:
Půl století uběhlo od zrušení otroctví a společnost se naoko řídí zákony o rasové rovnosti. Sedmnáctiletý Park o tom však ví své. Jakápak rovnost, když jedna rasa má vrozenou schopnost po libosti měnit, vytvářet a ničit, zatímco původní domov té druhé je drancován těžbou suroviny, potřebné k využívání této schopnosti?
Parkův nejlepší přítel Kimp se jako jeden z mála odmítá smířit s útlakem, který většina považuje za nutné zlo. Když přijde se šíleným plánem, jak svůj lid vyburcovat k akci, má ho Park za blázna.
Kimp však za svůj nápad zaplatí životem a vypadá to, že upadne v zapomnění jako další odložený případ. Park už dál nemůže lhostejně stát stranou. S pomocí party spolužáků tak rozdílných, že jen stěží hledají společnou řeč, si umíní vypátrat pravdu.

Ta ovšem vyrůstá z kořenů léta pohřbených v popelu a krvi a má moc změnit životy jim všem…

Můj názor:
Theo Addair patří mezi jednoho z mála českých autorů, které čtu, proto jeho nová kniha nemohla chybět v mé knihovně. Těšila jsem se na ni, a přesto musím říci, že jsem trochu zklamaná. Autorův styl psaní mi sedí, o tom žádná, a také se mi líbila detektivní zápletka v knize a příjemná romantická linka, ale přesto očekávala jsem něco víc. Nedokázala jsem se vžít do žádné z postav, chyběl mi tam jakýkoliv náboj.  

Když Park zjistí, že smrt jeho kamaráda se nebere vážně, protože je sainheiian, rozhodne se se svou kamarádkou na to přijít sám. Ale jen oni dva na to stačit nebudou. Postupně se jejich parta rozrůstá a členy se stávají i radzarové. Díky tomu Park zjistí, že ne všichni jsou stejní a nelze lidi soudit podle jejich rasy. To se mi na knize líbilo. Řeší tohle téma a to není vůbec jednoduché.

Hrdinové se postupně dopátrají pravdy nejen ohledně smrti jejich kamaráda, ale také odhalí nepěkné věci z minulosti obou ras. To, jak se k tomu postaví, mě velmi mile překvapilo. A musím se přiznat, že jsem pomocí různých indicií nedokázala odhalit zločince.

Kniha není špatná, řeší důležité téma a děj plynul hezky, ale nesedla jsem si z ní na zadek.

Úryvek:
Znovu nastalo ticho, a tentokrát bylo těžké a odporné jako mokrá přikrývka.
„No, a to je myslím všechno,“ prohlásila teta tak náhle, až sebou Park trhl. „Leda byste se chtěli ještě na něco zeptat.“
„Ne ne, to nám úplně stačí, mami.“
„Vlastně jo,“ řekl Park ve stejnou chvíli. Yoke po něm káravé koukla, ale teta mu pokývla.
„Povídej.“

Str. 176, jedenáctá kapitola – Ozvěna dávného křiku