Originální název: O lásce, tichu i zradě
Český název: O lásce, tichu i zradě
Žánr: literatura česká – povídky
Autor: Ivan Klíma
Nakladatelství: Academia 2012
Počet stran: 168
Stručný obsah knihy:
V tomto útlém souboru, shrnující prózy většinou napsané v posledních dvou letech, najdeme i celý oddíl „Velmi krátkých povídek“, na nichž autor dokázal, že lze poutavý příběh, jednou milostný, po druhé až hororový, sdělit opravdu jen několika větami.
Můj názor:
Pokud očekáváte knihu plnou lásky a povídek se šťastnými konci, tak se pěkně mýlíte. Anotace knihy toho moc neprozradí, ale já vám to zkusím přiblížit.
Kniha je rozdělaná do čtyř částí, v první části je zhrzená láska, nalezená nová… ale i tak odejde např. utopením ženy, kterou chtěl muž pozvat večer na drink. Ve druhé části jsou povídky týkající se témata války, blíže koncentračních táborů. Povídka, kde jde dívka do plynové komory, není dvakrát nejveselejší. Ve třetí části jsou povídky týkající se opět smrti… například muž se pokusí o sebevraždu, protože přišel o práci a nemá peníze, aby mohl jít do blázince jen tak, tak se zkusí oběsit, aby jej tam zavřeli. A ve čtvrté části jsou krátké povídky o zradě, které jsou „veselejší“, nekončí většinou smrtí, ale také jsou tam povídky o ptácích, kdy žena zabije svého manžela, protože ho chytila při nevěře.
Pokud by anotace obsahovala shrnutí částí, nejspíše bych si knihu z knihkupectví neodnesla. Knihu označuji za deprimující. Ano, některé jsou napsané životem a ano, chápu cestu za pomstou… ale je to v jedné knize a je toho moc najednou. Nevadí mi číst horory, nevadí mi číst kriminálky, ale tohle… bylo to na mě moc a kniha mi nesedla.
Doporučovat ji nebudu a vracet se k ní také nehodlám. Očekávala jsem veselejší povídky, nebo alespoň pár veselejších a ne, všechny depresivní.
Úryvek:
Co je to za zvuk, zeptal se, a dalekohled přinesl odpověď jeho zářícího štěňátka: to se jen převaluje čas. A David pocítil pýchu nad přístrojem, který vytvořil.
Když dokončil pozorování, dalekohled pečlivě ukryl za knihy, které stály na polici ve skříni, kde se na dně ještě povalovaly jeho staré hračky. Tu skříň totiž matka nikdy neotevírala.
str. 73, Dalekohled