Svolení

Originální název: Le Consentement
Český název: Svolení
Žánr: literatura světová – autobiografie
Autor: Vanesssa Springora
Nakladatelství: Host, 2021
Počet stran: 192

Stručný obsah knihy:
Pohledná mladá dívka a starší zkušený muž. Jenže toto není Lolita. Toto je skutečný život, v němž není radno si podobné vztahy romantizovat.
Osmdesátá léta minulého století v Paříži. Třináctiletou V. vychovává rozvedená matka, kterou více než dcera zajímají vlastní problémy. V. vyplňuje prázdnotu svých dní četbou. Jednoho dne potká na večírku charismatického staršího spisovatele G. M., jenž ji uhrane zamilovanými pohledy, vřelou pozorností a brzy také vyznáním lásky a slibem, že jí nikdy neublíží. V. se mu oddá tělem i duší a nenechá se odradit ani hrozbou policejního vyšetřování.
Vše se zhroutí ve chvíli, kdy se V. dozvídá, že G. M. je vztahy s nezletilými proslulý. Za přívětivou maskou se skrývá pedofilní predátor, chráněný příslušníky pařížských literárních kruhů.

Můj názor:
Tuto knihu jsem si vybrala díky recenzi u Roniie Sparks. Nejdříve jsem si ji přidala na seznam, že časem uvidím, ale neuběhl ani měsíc a knihu jsem si zapůjčila. I když se jedná o útlejší knihu psanou jednoduchým stylem, pojednává těžké téma.

Naše malá hrdinka nemá vůbec lehké dětství. Její otec ji zanedbává a po rozvodu se s ní přestane postupně vídat úplně. Matka má svých problémů dost, a tak neřeší ty, které sžírají její dceru. Malá Vanessa najde útěchu v dopisech od spisovatele. Beznadějně se do něj zamiluje, a tak čtrnáctiletá dívka začne chodit s padesátiletým mužem. Jejich vztah zahrnuje i sexuální hrátky. Nejhorší na tom je, že to její matka schvaluje. A když se to dozví i její otec, nic neudělá. Jen Vanesse ústně nadává a ona ví, že ho vidí naposledy.

Kniha se mi nečetla vůbec lehce. Nechápala jsem přístup rodičů a okolí. Nejen že jejich vztah matka podporovala, ale i jejich přátelé o tom věděli. Nikdo nic neudělal. Vanessa na vše byla sama a musela to i sama vyřešit. Obdivuji autorku, že se dokázala formou knihy svěřit se svou minulostí, a zároveň jí za to děkuji.

Úryvek:
Panická hrůza prvotních národů z jakéhokoli zachycování vlastního obrazu v nás může vzbudit pousmání. Přitom se lépe než kdokoli jiný dokážu vžít do pocitu, že jsme se octli uvěznění v groteskním, pitvorném snímku, v klamavém zobrazení, v poupravené verzi sebe samých. Natolik surové zmocnění se obrazu druhého si vskutku nezadá s ukradením jeho duše.

Str. 149