Vstávala jsem o hodinu dříve, abych to vše krásně stihla. Byla jsem necelou půl hodinu předem, ale nevadilo mi to. Vytáhla jsem si knížku a četla jsem si. Nebudu vám psát vše, co se dělo, nějak jsem ještě v šoku, ale hodinu jsem čekala, než se na mě dostala řada. Bylo nás hodně a nevím, jak se komu to povedlo. Ta hodina pro mě byla za trest, sledovala jsem ostatní, jak píší nebo, jak jim gratuluje komisař, který to s námi psal, k plnému počtu bodů. Já už to chtěla mít prostě za sebou.
Když se konečně na mě dostala řada, oddechla jsem si, ale zároveň i zpanikařila. Přečetla jsem si pokyny, a pak mi byl spuštěn test. První otázku, tu jsem viděla poprvé, neměla jsem ji doma na cvičných testech. Počítala jsem s tím, že tam budou otázky, na které jsem nenarazila, ale hned první? To mě trochu vykolejilo. Dvacet pět otázek, třicet minut… to se dá. Kdo se připraví, má to za pět minut hotové. Nespěchala jsem. Když jsem si udělala všechny otázky, projela si je znovu, a pak jsem koukala na tlačítko ukončit a vyhodnotit test. Bylo to jako bych si měla podepsat ortel smrti. Já na to tlačítko koukala a přemýšlela, jestli ho mám stisknout nebo ne. Nakonec jsem jej dala, potvrdila, potvrdila znovu a hopla… 47 bodů z 50, prospěla. Mně se tak oddechlo. Byla jsem tak ráda. Sbalila se, vzala si papíry od komisaře a šla na jízdu. Nejdříve jsme čekali, byli jsme tři, já jediná holka. S jedním klukem jsem si povídala, pak se k nám přidal i ten druhý. Smáli jsme se a vtipkovali. Bylo to dobré odreagování.
Přišla instruktorka, že kdo jde první. Samozřejmě jsme se hlásili všichni (ironie). Nakonec řekl ten jeden kluk, že to chce mít za sebou, a tak že jde. S ním měl jít ještě jeden, tak instruktorka vzala mě. Po cestě k autu a komisaři, nám řekla, že se nemusíme bát a upozornila nás na pár věcí, ve kterých můžeme udělat chybu. Posadila jsem se do auta a čekala. Dál psát nebudu, jak jel kluk, který byl se mnou.
Ta půl hodina jeho jízdy utekla rychle a byla jsem na řadě já. Zkontrolovala jsem vozidlo před jízdou, řekla několik věcí, pak usedla za volant. Ano, parkovala jsem. Ano, nebyla to bezchybná jízda. Ano, dala jsem tam dvakrát trojku místo jedničky. A ano, „chcíplo“ mi to.
Když byl konec, seděla jsem a koukala před sebe. Komisař mi vytýkal několik věcí a já věděla, že mi to nedá. Ne, nevěděla, já si to myslela… myslela jsem si to špatně! On mi řekl, že jsem prospěla! Ani nevíte, jakou radost jsem měla. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi brečet. Já byla tak nadšená, že jsem tomu prostě nevěřila a ještě teď mi to přijde neuvěřitelné a stále tomu nevěřím.
Hned jsem jela na příslušný úřad a už se mi řidičský průkaz vyřizuje (sice jsem tam jela dvakrát, protože na poprvé jsem neměla s sebou fotku, ale naštěstí to není z našeho města daleko, nechápu, proč to nevyřizuje náš úřad). Chápete to? Já budu mít řidičák! Udělala jsem to napoprvé i přes to, co mi řekl instruktor ve čtvrtek. I přes to, že se mnou nikdo před zkouškou nebyl jezdit. I přesto, že mi rodina nevěřila, že to dám. Ukázala jsem jim, že na to mám. Ukázala jsem sobě, že na to mám! Jsem opravdu, opravdu moc šťastná a děkuji všem za podporu.
S nadpisem mi pomohla PawlušQa, které moc děkují :))