Originální název: An abundance of Katherines
Český název: Příliš mnoho Kateřin
Žánr: beletrie pro mládež – román
Autor: John Green
Nakladatelství: Knížní klub 2015
Počet stran: 240
Stručný obsah knihy:
Když jste zázračné dítě, otvírá se před vámi zázračná budoucnost. Nebo ne?
Colin Singleton právě maturoval, dostal kopačky od své devatenácté Kateřiny a má pocit, že jeho život skončil. Ještě že je tu jeho kamarád Hassan, který prostě žádné utápění v sebelítosti nepřipouští. Než se Colin stačí vzpamatovat, ocitne se na cestě bez cíle – a ta skončí v ospalé venkovské díře, vyznačující se jen dvěma pozoruhodnostmi: hrobem rakousko-uherského arcivévody a dívkou Lindsey. Její zásluhou Colin začne pomalu chápat, že není nutné být mladistvým géniem, abyste změnili svět…
Můj názor:
Řekla bych, že tohle je nejslabší kniha Johna Greena, nebo aspoň tak na mě působí. Líbila se mi nejméně ze čtyř, které jsem od něj četla.
Musím se přiznat, že jsem od knihy čekala více, a tak mě trochu zklamala. Není to ale špatná kniha, jen si od ní nesmíte slibovat moc, protože to ona vám nedá. Přijde mi, že má trochu něco společného s knihou Papírová města, stejně jako mi přišlo, že Hvězdy nám nepřály mají pár věcí společných s knihou Hledání Aljašky.
Na knize se mi nelíbilo, že je tam spoustu poznámek, které někdy nebyly ani důležité a někdy byly matematické, což bych klidně vynechala. Grafy, které jsou v knize, jsou pěkné, ale myslím, že spoustu lidem nic neřeknou. Pro milovníky matematiky je v knize Dodatek, který je věnován matematice podrobněji, než se můžete setkat v celé knize.
Děj knihy na mě moc nezapůsobil, ale knihu jsem dočetla do konce a s trochou zklamání ji vracím do knihovny. Ale abych jen nekritizovala, jsou tam vtipné pasáže a i hezké pasáže a také se mi líbí jak paperbacková obálka, tak i obálka na pevné vazbě. Obě obálky jsou hezké.
Úryvek:
Jen Lindsey odešla dolů do postele, vklouzl Colin k Hassanovi do pokoje. Probírali spolu Hassanovu situaci (druhá meta přes tričko) a Colin mu pak vyprávěl o Lindsex, ale vynechal tu tajnou skrýš, protože mu to připadalo příliš soukromé.
„Prostě byla tma,“ vyprávěl Colin, „a dotýkali jsme se celým obličejem, krom pusy. Najednou zničehonic si prostě o mě opřela hlavu.“
„A líbí se ti?“
Str. 162, čtrnáctá kapitola