V minulém článku jsem psala o těhotenství, brzkém příchodu druhorozeného syna, ale teď bych se chtěla zaměřit na staršího syna. Najednou se stal starším, přestože je stále malý. Najednou ho vidím jako velkého bratra, přestože je to pořád moje „miminko“.
Neměli jsme ani čas se pořádně rozloučit při mé hospitalizaci. Opravdu se mi stýskalo, večer to bylo nejhorší a často mě přemohly emoce. Syn trávil všední dny u babičky a dědy, víkendy s tatínkem a druhou babičkou a dědou. Vypadalo, že to vše snáší dobře a zvládá hezky. Jezdili nejdříve za mnou a poté za námi na návštěvu. Miminko si hned zamiloval. Po šestinedělí a vrácení se manžela do práce ale přišel zlom. Jako kdyby synovi došlo, že se něco dělo. Začal se v noci budit, volat mě a dost na mě visí. Při první cestě k babičce měl obavy, že tam zůstane a my odjedeme. Jen při zmínce, že by v létě mohl na noc k babičce jet, začal mít panické ataky. Je tedy zakázáno se ho na to ptát. Neustále ho ujišťuji, že tu jsem a ten čas zase trávíme spolu. Chodíme spolu zase na kroužky. Na pohybovém kroužku máme úžasnou lektorku a mohu tam mít i mladšího s sebou. V korbičce tam spinká a já se mohu věnovat staršímu. Na plavání chodíme taktéž spolu. Manžel hlídá mladšího a my spolu plaveme. Zajeli jsme zpátky režim, na který byl zvyklý. Opět jezdíme každý týden k babičce a nebojí se tam být. Už dokáže jít jen s babičkou na procházku, ale je to jen na chvilku.
Je pravda, že po příchodu domů mi opravdu přišlo, že hodně vyrostl. Dokonce se i přistihnu, že po něm chci věci, které vím, že ještě neumí/nezvládne, ale jak mi přijde už velký, tak beru, že to přece už musí zvládnout. Pořád je to můj malý chlapeček a zároveň velký bojovník. Zakusil si nečekané a delší odloučení, než jsme počítali. Momentálně je to o něco lepší. Občas jsou ještě noci, kdy se budí, ale už převažuje, že spí noc celou. A miminko opravdu má rád. Sám od sebe ho přikryje, podá mu hračku, nabídne dudlík, dá pusinku anebo jen pohladí. U toho vždy taju. Ze začátku pomáhal i přebalovat, teď asistuje u koupání a občas venku veze kočárek. Do ničeho ho nenutím a jeho pomoc přijímám.
Nevím, zda je to díky příchodu sourozence, ale začal si hrát sám, dost se posunul v mluvení a má velmi bujnou fantazii. Až mě překvapuje, co dokáže vymyslet a jak si dokáže vyhrát s některými předměty. Je laskavý, empatický a trpělivý človíček… ne vždy trpělivý, ale to je pochopitelné. Je skvělým parťákem do pohody i nepohody.
Doufáme, že v červenci to odloučení zvládneme. Víme o něm předem a můžeme ho začít na to připravovat a snad to nebude tak dlouhé jako v prosinci.