Rubrika: Na slovíčko

Ahojky,

nejdříve bych se chtěla omluvit, že na své poměry jsem se dlouho neozvala a ani nenavštívila vaše stránky. Důvodů bylo více, ale pokusím se vše dohnat a napravit. Hlavním důvodem je, že nebyla nálada, která je spojená s jiným důvodem, ale o ten nejsem ještě připravena se podělit. Potřebuji to v sobě zpracovat, vstřebat a uvěřit tomu, ale časem vám to snad napíšu.

Jinak co Vánoce a dárky? Už se to nekompromisně blíží a já se musím přiznat, že letos trochu zaostávám a ještě nemám nakoupeno, což se nestává. Ale ta chybějící nálada bylo úplně na všechno. Ani jsem nečetla, neřešila Vánoce, nefotila, prostě nic… snad se to teď nějak ustálí, zlepší a já začnu být použitelná.

Přeji vám krásný podzim 🙂

Ahoj,

možná někteří z Vás si pamatují článek z února, kdy jsem psala o brýlích a strachu z jejich nošení. Věc se má tak, že brýle jsem si byla vyzvednout minulý týden ve středu. Ten den jsem je chvilku měla na sobě, ale byl to pro mě nezvyk, tak jsem to nechtěla přehánět. Na večer jsem jela k rodičům, sebrala jsem odvahu a rozhodla jsem se jim brýle ukázat. Nakonec je viděla jen maminka, která mi řekla, že si tím kazím oči, a ať je moc nenosím… mrzelo mě to a brýle jsem ten den už nevytáhla. Druhý den jsem je vytáhla až večer, kdy jsme s manželem koukali na film. Přiznám, že opravdu mi ty brýle pomáhají a spoustu věcí mám najednou ostřejší. V pátek jsem si je vzala do práce nejen skrze modré světlo a práci na počítači, ale cítila jsem, že to bude v pořádku. Ta kolegyně, která si mě tak trošku kvůli tomu dobírala, teď dostala podnět, že ty brýle fakt mám, tak to bylo takové… zvláštní, ale brzy ji to opustilo, protože ostatní kolegyně to vzaly dobře a dokonce se i zajímaly, jak se s nimi cítím, jak se mi nosí. To bylo milé. Občas se ta kolegyně snažila něco rádoby vtipného prohodit, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala.

Ale to bych nebyla já, kdybych to celé nějak nepokazila. Brýle jsem tedy měla od středy a ten stejný týden v neděli, jsem je rozbila. Po práci jsem si je dala do pouzdra, to si dala do kapsy od bundy, a když jsem dobíhala zelenou na semaforu, tak mi vypadly z kapsy a přejelo mi je auto… obal je úplná placka a má na sobě otisk pneumatiky, naštěstí sklíčka i obroučky přežily. Brýlím upadla jen jedna nožička a jde to naštěstí opravit. Bez mučení přiznám, že v té chvíli jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet, protože tohle není můj první „úspěch“ s novou věcí. Když mi manžel daroval nový mobil před lety, tak jsem ho měla asi měsíc… vypadl mi z kapsy a utopila jsem ho v záchodě. Potom další nový mobil mi spadl a praskl mu displej pod ochranným sklem. Tomu sklu nic nebylo, ale přes displej se prohnala krásná pavučina. V opravně to nechápali a brali to s humorem, že kvalitní ochranné sklíčko 😀 Na druhou stranu se z těchto věcí dokáži poučit, mobil už na záchod nenosím, brýle si do kapsy už taky dávat nebudu.

Člověk to musí ale brát s humorem, jsou to jen věci, které se dají nahradit. Ale prosím, řekněte mi, že se Vám už taky něco takového stalo, ať se necítím tak trapně. A jak se jinak máte?

Ahojky,

jak se Vám daří? Já teď měla takové tiché období, kdy jsem ani nenavštěvovala vaše stránky a ani nepsala články na svůj blog. Ale tento oddech mi pomohl, a dostala jsem i nový impuls na focení. Manžel mi koupil fotokoutek, se kterým se sice teprve seznamuji, ale díky tomu jsem se po půl roce vrátila na knižní instagram. Mám z toho nejen dobrý pocit ale i upřímnou radost a taky mám najednou nápady na fotky a na články. Spokojenost.

Jen teď s jednou věcí trošku bojuji a ráda bych se z toho vypsala. V sobotu jsme s manželem byli v optice na měření zraku a různých dalších věcí. Nejdříve jsem nechtěla, ale jelikož mám v plánu obnovit si řidičský průkaz, tak jsem souhlasila. Dopadla jsem tak, že mi byly doporučeny brýle. Naštěstí jen na čtvrt dioptrie a já s tím problém neměla. Rozhodla jsem se, že si nechám udělat brýle, sklíčka budu mít i proti modrému světlu, což se hodí, když člověk pracuje na počítači. Mé oči si odpočinou, nebudou mi slzet a možná mne nebude tak často bolet i hlava. V čem je spíše problém, je reakce okolí (tedy kromě manžela). V práci si mne jedna kolegyně dobírá, začala mi říkat „brejličko“ a to ještě ani ty brýle nemám. Neustále na něco naráží, má rádoby vtipné řeči a já ani nevím, jak se k tomu mám postavit, nebo co jí k tomu říct. Druhá kolegyně, která má brýle také, je raději nenosí, protože se za to stydí. Kamarádka mi na to řekla, že jsem oči měla vždycky v pořádku a vidím lépe než ona, tak na co budu nosit brýle. Jestli je to nějaký módní trend. A po pravdě jsem to ani ještě neřekla rodičům, protože nevím, jak budou reagovat oni. Tatínek brýle nosí, ale kupuje si takové ty čtecí, které nejsou ani z optiky a má s tím sám problém. Mám strach, co mi na to řeknou. Vlastně ani sama si už nejsem jistá, jestli ty brýle chci nosit. Už jsem se osobně setkala se šikanou a nechci, aby se to k tomu nějak přiblížilo. Vím, že mi to pomůže, že je to pro mé dobro a možná jsou mé reakce přehnané, ale v tuhle chvíli to tak cítím a nejsem si vůbec jistá, kam to všechno směřuje.

Musím však přiznat, že po tom sepsání se cítím už lépe, ale stejně mám strach. Přitom jsem ze začátku měla radost, protože jsem si vybrala dle mého názoru pěkné neutrální brýle a dokonce jsem si říkala, že se na ni i svým způsobem těším skrz to, že ulevím očím. Brýle by měly být hotové příští týden, tak uvidíme, jak se situace kolem vyvine, a jak s tím budu bojovat.

Zažili jste někdy podobnou situaci? Jak jste se s tím vypořádali?