Archiv rubriky: drabble

Srdce se jí rozlomilo na milion kousků. Ta krev, to bezvládné tělo. Rychle přeběhla místnost, klekla si a vzala její tvář do dlaní. „Tohle mi nedělej, tohle ne,“ setřela rychle slzy z tváře. Rozhlédla se po pokoji, sebrala první tričko a přiložila ho ke krvácejícímu zápěstí. Ovázala ho, ale rychle nasáklo krví. „Bojuj, tohle nejde. Takto ne.“ Snažila se o ni bojovat. Vytočila záchrannou službu, poslouchala instrukce a snažila se nepanikařit. Snažila se ji udržet při životě. Netušila však, že ona se už nacházela jinde. Už dávno to vzdala a s každou kapkou krve se vzdalovala víc. Konečně byla volná.

Nikdo neví, co se jí honí v hlavě. Nikdo netuší, jak se cítí. Nikdo jiný necítí její bolest. A nikdo jiný nechápe, proč to dělá. Zhluboka se nadechne, pevně sevře nůž v dlani a vejde do místnosti. Pohlédne na něj. Klidně spí, vůbec netuší, k čemu se právě teď schyluje. Přikročí k posteli, sevře nůž ještě pevněji a začne bodat. Jeho oči se otevřou dokořán a z úst vyjde jen slabé: „Proč?“ Neposlouchá ho, jen bodá a bodá. Nůž zajíždí hluboko a s každým vytáhnutím od něj odstříkne krev. Když už je unavená, přestane. Pustí nůž na zem a odchází.

Bolest prostupovala celým jejím tělem. Přicházela v silných intervalech. I když se snažila zadržet slzy, vůbec se jí to nedařilo. Přála si být jinde. Tohle místo nebylo pro ni. Už nedokázala snést tolik emocí. Vytrhla list ze svého bloku. Roztrhala ho na malé kousíčky. Pevně je sevřela v dlani. Sesumírovala myšlenky, rozevřela dlaň a kousíčky papírů odfoukla i se svým trápením. Dříve to fungovala, dnes to nestačilo. Bylo toho na ni příliš. Další pokus už nezkoušela. Věděla, co musí udělat. Vytáhla z batohu dopis, zkontrolovala ho a vložila zpět. Postavila se, zhluboka se nadechla a skočila. Vzlétla do jiného světa.

Probudil ho divný pocit. Posadil se na posteli a naproti seděla ona. Přes její černé dlouhé vlasy jí neviděl do obličeje, ale běhal mu z ní mráz po zádech. „Temné časy přicházejí. Tvůj čas vypršel.“ V tu chvíli věděl, že je to smrt. Začala se po něm natahovat, vykřikl a opravdu se probudil. Se strachem se podíval na konec postele. Nikdo tam neseděl. Ulevilo se mu. Otočil se na bok, dal si ruku pod polštář a ucítil to. Zpod polštáře vytáhl chomáč černých vlasů. Rychle se posadil. Zvedl rychle hlavu a uviděl ji, její úsměv, její špičaté zuby. Prosím, pomoc.

Nemůžu. To nemůžu udělat. Držela v rukou kliku a panikařila. Nikdy neměla tyto stavy úzkosti, a přesto nedokázala ty hloupé dveře otevřít. Nedokázala vyjít ven z domu. Bála se kontaktu s lidmi. Něco se v ní zlomilo. Přála si jen zahrabat se a dělat, že neexistuje. To jí šlo přece dobře. Nikdo ji tu neznal a netušil nic o její minulosti. Mohla začít znovu. Nedokázala jít dál. Ruka se jí třásla. Přerývavě dýchala. Potila se. Zakroutila hlavou a vběhla zpátky do domu. Na tohle nemám. Ani včera ani dnes to nevyšlo. Pro jistotu zamkla dveře. Kdoví zda někdy vyjde ven.

Nenávidím sebe. Nenávidím svá selhání. Zklamala jsem jako přítelkyně, partnerka, manželka a budoucí máma… co jsem to za člověka? Proč je on tak trestán? On nesmí trpět, to já mám pykat. Sleduji nůžky ve svých rukou a sbírám odvahu. Musím se potrestat. Alespoň na chvilku psychickou bolest vystřídá fyzická. Na chvilku se mi uleví. Už to cítím. Cítím, jak má nenávist pomalu opouští tělo stejně jako ta krev. Ránu si víc stisknu. Bolí to, ale je to osvobozující. Ještě chvíli tisknu ránu a snažím se dostat, co nejvíce té bolesti pryč. Ránu zalepím s myšlenkou, že se brzy zase shledáme.

Děsí mě to. Ví, že nesu změny špatně, a oni udělají tohle? Jak se k tomu mám postavit? Co mám dělat? Tolik se to ve mně bije. Na jednu stranu tu změnu vítám, na druhou stranu opravdu chci opustit toto zázemí a jít dál? Opravdu chci poznat nové tváře a zavřít dveře před těmi, které tu mám teď? Před človíčky, kteří tu pro mě vždy byli a stáli mi podporou? Nemohu. To nemohu přece udělat. Vím, že by chtěli, abych byla šťastná a spokojená, ale bez nich to nepůjde. Již jsou součástí mého života. Nedokáži jít dál. Já je potřebuji!

Naivní. Na začátku snažení si to vše plánovala. Věřila, že to vyjde rychle. Připravovala si různé verze oznámení, hledala vhodné předměty. Nikde neviděla problém, proč by to nemohlo jít, ale čas pomalu ubíhal a stále nic. Nejdříve si to nepřipouštěla, ale později ji to začalo uvnitř tížit. Hloupá. Nedokázala o tom mluvit, ale ani nedokázala fungovat, aniž by na to nemyslela. Sžíralo jí to zevnitř, postupovalo to rychle a její naděje se rozplynuly jako pára nad hrncem. Vyhrálo to. Její bolest nebyla vidět, ale její srdce krvácelo tak silně, že už to nemohlo zhojit zcela nic. Konec se blížil. Rozbitá.

Dokázali to a získali tento byt. Měla svůj kreativní kout. On měl zase svůj. Mohli tvořit, spolu a přitom každý zvlášť. Právě se rozplývala nad novými hrníčky, když ji zaujalo něco venku. Vykoukla z okna. Pozorovala osamocenou houpačku na kopci. Podívala se na stromy za ní, byly bez hnutí. Přitom měla pocit, že zahlédla, jak se houpačka lehce pohnula. Usmála se. Zakroutila nad tím hlavou. Něco se jí jen zdálo. Chvilku houpačku pozorovala a uviděla to znovu. Jemný pohyb, ale nikdo tam neseděl. Zas a znovu. Je blázen? Nemohla od houpačky odtrhnout pohled, vyrušilo ji až lehké škrábání na zeď.

Ležela v posteli na zádech a dívala se do stropu. Budík už dávno vypnula. Přemýšlela, proč by měla vstávat. Přemýšlela, co ji tento den nabízí a zda stojí za to ho žít. Každý den to bylo těžší a těžší, a přitom jí říkali, že čas ránu zacelí. Ráno neviděla důvod, proč vstát a večer přemýšlela s žiletkou na zápěstí a papírkem v druhé ruce, zda jít spát navždy anebo ne. Namlouvala si, že další den bude lepší. Četla si nahlas citát od filozofa Seneca psaný na tom útržku papíru. Někdy i žít je statečným činem. Zatím však bojovala. I dnes.