Archiv rubriky: drabble

Vzala pár suchých rohlíků. Dala je do pytlíku. Zavázala. Oblékla si mikinu a vyrazila ven. Zamkla dveře. Vydala se po polní cestě. Rozhlížela se. Vychutnávala si krásu podzimu. Usmívala se. Pomalu došla k rybníku, který byl nedávno napuštěn. Přiblížila se k břehu. Rozbalila pytlík. Vytáhla rohlík. Utrhla kousek a hodila ho do vody před sebou. Ke břehu připlavily labutě a začala se o kousek rohlíku přetahovat. Usmála se nad tím. Utrhla další kousek a hodila jej do vody, pak utrhla další a další. Snažila se je házet každé labuti, aby se o to nervaly. Dařilo se jí to. Byla šťastná.

Už jako dítě se bál bouřek, a ani teď se to nezměnilo. Byl již dospělý, ale i tak měl panický strach z bouřek. Dnes bylo zataženo a on se necítil nejlépe. Vlezl si do komory, kde byla tma a nebylo vidět ven. Vždy se tam chodil schovávat, když se blížila bouřka. Ona už věděla, že tam je schovaný. Sedla si k němu, „Neboj se, jsem s tebou,“ pohladila ho po rameni. Objala ho a konejšila. Zahřmělo. Cukl sebou. „Pšt, je dobře,“ hladila ho po rameni. Pustila rádio, které sem kvůli němu dala, aby neslyšel bouřku. Zůstali tam, dokud bouřka nepřešla.

Pomalu otevřel oči. Políbil krásku vedle sebe. Odhrnul jí vlasy z čela a políbil ji na čelo. Usmál se. Pozoroval ji, jak spí. Miloval to. Vypadala tak nevinně a spokojeně, ale i ona se probudila. Otevřela očka. Koukla na něj. Zazubila se. Protáhla se a přitulila se k němu. Políbila ho na nosík, a pak na rty. Objal ji kolem ramen, „Miluji tě, květinko,“ zašeptal a políbil ji na tvář. „To, jak mě pojmenováváš je úžasné, kouzelné,“ rozplývala se. Zazubil se, „Já vím.“ Oba na sebe koukali a usmívali se. Byli spolu šťastní. Strávili celé dopoledne mazlením a vyznáváním lásky.

Stála u silnice. Nejdříve chtěla jen přejít, ale když sledovala projíždějící auta, začala přemýšlet o tom, že udělá krok a je to. V poslední době měla samé problémy, nejen zdravotní. Podívala se na nohy, pak se podívala na projíždějící auto. Zhluboka se nadechla a vydechla. Stačilo by tak málo, a bylo by se vším konec. Neměla by žádná trápení. Nebyly by žádné slzy. Podívala se na další auto. Zakroutila hlavou. Rozhodla se ještě bojovat. Nevzdá se přece hned na začátku. Za každým mrakem je slunce. Počkala, až nic nejelo a přejela rychle silnici. Upravila si tašku a vydala se domů.

Chybí mi jeho teplo. Odjel na služební cestu teprve včera, ale já se cítila osaměle hned, jak nastartoval auto a ztratil se z dohledu. Spát v posteli sama bylo pro mě utrpení. Polovina postele volná. Nebylo se ke komu přitulit. Na polštáři ležela jeho fotka. Chyběl mi. Psali jsme si, ale i tak… přála jsem si, aby byl už doma. Abych ho mohla líbat a mazlit se s ním, také, abych mu mohla dělat večeři a usmívat se na něj. Těšila jsem se na něj. Těšila jsem se na jeho objetí. Těším se na lásku svého života, až se vrátí.

Vždy jsem chtěl někam patřit. Maturitu jsem získal lehce, ale co dál? Na vysokou se mi nepodařilo dostat. Do práce jsem se necítil, ale musel jsem. Se spolužáky jsem se přestal vídat. Nepřišlo mi to divné. Nikdy jsem si s nimi nerozuměl. S nikým jsem se nestýkal. Byl jsem sám a nikam jsem nepatřil. Změní se to? Možná jednou, ale ne dnes… ani zítra. Nebude to hned. Chce to čas. Může to změnit setkání s novými lidmi. Mohu si najít nové přátelé nebo to změní práce? Třeba se zalíbím budoucím kolegům. Nevím, ale až se to změní, dám vám vědět.

Miluji pohled na mihotající se prsty po klávesnici. Miluji pohled na otevřený prázdný soubor a já dokáži vytvářet slova. Vytvářím příběh. Je jen na mě, jak to začne, a jak to skočí. Je na mě, co svému hrdinovi provedu. Mohu jej zabít, zranit nebo ho nechám zamilovat. Jeho život je v mých rukou. Co když někdo píše tam nahoře, jak bude probíhat náš život? Třeba někdo o nás také píše v prázdném souboru. Najednou si řekne, že je to nudný život a provede nám něco? Co když jsme jen hrdiny v něčí hlavě? Třeba někdo jen otevřel soubor a psal.

Sledoval její plné rty. Tolik je miloval a nedokázal se od nich odtrhnout. Hýbaly se. Nejspíše říkala něco důležitého, protože když se rty přestaly hýbat, neusmívaly se. Zvedl oči, aby jí koukl do očí. Usmál se na ni. I ona se usmála. Podíval se zase na rty. Všiml si, že se usmívá tak silně, až jí vykukují zuby bílé jako perličky. I já se zazubil. Začala zase hýbat rty. Jemně se kousla do spodního rtu a olízla si rty. Tohle dělala, když byla nervózní. Zvedl jsem zase oči. Nechápal jsem, proč by měla být nervózní. Naklonila se a políbila mě.

Musela jsem z práce dříve. Potřebovala jsem si ještě něco zařídit. Spěchala jsem domů, abych se ještě osprchovala. Sprcha byla rychlá, ale osvěžující v teplém počasí. Uvařila jsem si lehký oběd a spořádala ho v rychlosti. Spěchala jsem na autobus. Rychle jsem se oblékla, učesala a trochu namalovala, ale nic přehnaného. Podala jsem tašku, obula si tenisky a vystřelila ze dveří, ale zapomněla jsem zamknout. Naštěstí jsem se vrátila a svou chybu napravila. Vyzkoušela jsem, jestli je zamknuto. Tentokrát ano, a tak jsem upalovala na zastávku. Kouknula jsem se na hodinky. Zděsila jsem se. Rozběhla jsem se. Stihla jsem to.

Byl krásný letní den a venku svítilo slunce. Obloha byla bez mráčků. Otevřela skříň. Vzala si svůj béžový klobouček. Ze stolu vzala sluneční brýle a také knihu. Ještě pod paži vzala puntíkovanou deku a vyběhla šťastná do trávy. Rozložila deku. Nasadila si klobouček. Dala na oči sluneční brýle a otevřela knihu. Přičuchla k jejím stránkám. Vůně novoty. Kniha byla nová a ona se těšila, až se ponoří do jejího světa. To na tom milovala. Lehla si na deku bříškem. Položila před sebe knihu. Otevřela ji na první stránce. Usmála se. „Kapitola první aneb vítej v mém světě,“ zašeptala. Začala číst.