Archiv rubriky: Písálkov

Na zábradlí si visela kapka vody a mě napadlo, jak vlastně se ta kapka vody má. Nemám žádné starosti, nikam nespěchá, jen tak si prostě visí. Lidé chodí kolem. Nevšímají si jí, ale já ano. Mám sluchátka v uších a dívám se na kapku. Visí si, nemusí se starat o školu, o budoucnost, ani o svět se starat nemusí. Ale někdo projde kolem, žduchne do zábradlí a kapka spadne. Skončí tím pro ni existence? Nemyslím si. Vsákne se a její příběh vlastně pokračuje dále, jen mi už ji prostě nemůžeme pozorovat na tom zábradlí, jak si jen tak volně visela.

Vzala pár suchých rohlíků. Dala je do pytlíku. Zavázala. Oblékla si mikinu a vyrazila ven. Zamkla dveře. Vydala se po polní cestě. Rozhlížela se. Vychutnávala si krásu podzimu. Usmívala se. Pomalu došla k rybníku, který byl nedávno napuštěn. Přiblížila se k břehu. Rozbalila pytlík. Vytáhla rohlík. Utrhla kousek a hodila ho do vody před sebou. Ke břehu připlavily labutě a začala se o kousek rohlíku přetahovat. Usmála se nad tím. Utrhla další kousek a hodila jej do vody, pak utrhla další a další. Snažila se je házet každé labuti, aby se o to nervaly. Dařilo se jí to. Byla šťastná.

Už jako dítě se bál bouřek, a ani teď se to nezměnilo. Byl již dospělý, ale i tak měl panický strach z bouřek. Dnes bylo zataženo a on se necítil nejlépe. Vlezl si do komory, kde byla tma a nebylo vidět ven. Vždy se tam chodil schovávat, když se blížila bouřka. Ona už věděla, že tam je schovaný. Sedla si k němu, „Neboj se, jsem s tebou,“ pohladila ho po rameni. Objala ho a konejšila. Zahřmělo. Cukl sebou. „Pšt, je dobře,“ hladila ho po rameni. Pustila rádio, které sem kvůli němu dala, aby neslyšel bouřku. Zůstali tam, dokud bouřka nepřešla.

Pomalu otevřel oči. Políbil krásku vedle sebe. Odhrnul jí vlasy z čela a políbil ji na čelo. Usmál se. Pozoroval ji, jak spí. Miloval to. Vypadala tak nevinně a spokojeně, ale i ona se probudila. Otevřela očka. Koukla na něj. Zazubila se. Protáhla se a přitulila se k němu. Políbila ho na nosík, a pak na rty. Objal ji kolem ramen, „Miluji tě, květinko,“ zašeptal a políbil ji na tvář. „To, jak mě pojmenováváš je úžasné, kouzelné,“ rozplývala se. Zazubil se, „Já vím.“ Oba na sebe koukali a usmívali se. Byli spolu šťastní. Strávili celé dopoledne mazlením a vyznáváním lásky.

Stála u silnice. Nejdříve chtěla jen přejít, ale když sledovala projíždějící auta, začala přemýšlet o tom, že udělá krok a je to. V poslední době měla samé problémy, nejen zdravotní. Podívala se na nohy, pak se podívala na projíždějící auto. Zhluboka se nadechla a vydechla. Stačilo by tak málo, a bylo by se vším konec. Neměla by žádná trápení. Nebyly by žádné slzy. Podívala se na další auto. Zakroutila hlavou. Rozhodla se ještě bojovat. Nevzdá se přece hned na začátku. Za každým mrakem je slunce. Počkala, až nic nejelo a přejela rychle silnici. Upravila si tašku a vydala se domů.

Chybí mi jeho teplo. Odjel na služební cestu teprve včera, ale já se cítila osaměle hned, jak nastartoval auto a ztratil se z dohledu. Spát v posteli sama bylo pro mě utrpení. Polovina postele volná. Nebylo se ke komu přitulit. Na polštáři ležela jeho fotka. Chyběl mi. Psali jsme si, ale i tak… přála jsem si, aby byl už doma. Abych ho mohla líbat a mazlit se s ním, také, abych mu mohla dělat večeři a usmívat se na něj. Těšila jsem se na něj. Těšila jsem se na jeho objetí. Těším se na lásku svého života, až se vrátí.