POUZE PRO STARŠÍ OSMNÁCTI LET!
Chci někam patřit
Vždy jsem chtěl někam patřit. Maturitu jsem získal lehce, ale co dál? Na vysokou se mi nepodařilo dostat. Do práce jsem se necítil, ale musel jsem. Se spolužáky jsem se přestal vídat. Nepřišlo mi to divné. Nikdy jsem si s nimi nerozuměl. S nikým jsem se nestýkal. Byl jsem sám a nikam jsem nepatřil. Změní se to? Možná jednou, ale ne dnes… ani zítra. Nebude to hned. Chce to čas. Může to změnit setkání s novými lidmi. Mohu si najít nové přátelé nebo to změní práce? Třeba se zalíbím budoucím kolegům. Nevím, ale až se to změní, dám vám vědět.Knihy sbližují
Zahrál mu budík. Neochotně vstal. Vypnul ho. Odešel do koupelny. Po cestě se protáhl a zívl. Cítil se unavený, ale neměl jinou možnosti. Vykonal potřebu na toaletě, vyčistil si zuby, opláchl obličej a prohrábl vlasy gelem. Pak se vrátil do svého pokoje. Znovu se protáhl a zívl. Otevřel skříň a přemýšlel, co si vzít na sebe. Chvilku se díval do poliček a vybíral. Nakonec se rozhodl pro volnější zelené tričko s nápisem Never give up. Pak zvolil černé boxerky a tříčtvrteční kalhoty, které měly menší díru u kolene. Měl je nejraději. Cítil se v nich dobře a dneska se chtěl cítit dobře jako každý den, když šel do práce. Popadl batoh. Přidal tam jen svačinu a pití. Z postele vzal knihu a dal ji do kapsy na batohu, pak se vydal na dopravní prostředek, který jej odveze do práce.
Trnitá cesta
Trnitá cesta
Snažila se. Bojovala, ale nikdy nebyla uznána. Přednost měl její sourozenec. To, on byl ten lepší. Každý den jí to dávali najevo. Nic nesměla, ale on mohl všechno, i když on byl dokonce mladší. Dávno jim bylo osmnáct, ale k ní se chovali, jako by to nebyla pravda. Nemohla chodit s přáteli ven, nemohla nikam jezdit, ale její sourozenec? Ten se sebral a byl pryč i dva dny.
Stačí otevřít a psát
Miluji pohled na mihotající se prsty po klávesnici. Miluji pohled na otevřený prázdný soubor a já dokáži vytvářet slova. Vytvářím příběh. Je jen na mě, jak to začne, a jak to skočí. Je na mě, co svému hrdinovi provedu. Mohu jej zabít, zranit nebo ho nechám zamilovat. Jeho život je v mých rukou. Co když někdo píše tam nahoře, jak bude probíhat náš život? Třeba někdo o nás také píše v prázdném souboru. Najednou si řekne, že je to nudný život a provede nám něco? Co když jsme jen hrdiny v něčí hlavě? Třeba někdo jen otevřel soubor a psal.Peníze na sny
Vždycky jsem snila, že si splním své sny, ale neměla jsem žádnou podporu rodinu. Mým snům se jen smáli a říkali, že jsem bláhová. Ale vážně? Mně to tak nepřišlo. Jen jsem prostě měla své cíle, za kterými jsem si šla. Někdy možná rázněji, ale šla. To, že oni své sny zahodili, není má vina. Nebudu trpět jako oni.
Rty
Sledoval její plné rty. Tolik je miloval a nedokázal se od nich odtrhnout. Hýbaly se. Nejspíše říkala něco důležitého, protože když se rty přestaly hýbat, neusmívaly se. Zvedl oči, aby jí koukl do očí. Usmál se na ni. I ona se usmála. Podíval se zase na rty. Všiml si, že se usmívá tak silně, až jí vykukují zuby bílé jako perličky. I já se zazubil. Začala zase hýbat rty. Jemně se kousla do spodního rtu a olízla si rty. Tohle dělala, když byla nervózní. Zvedl jsem zase oči. Nechápal jsem, proč by měla být nervózní. Naklonila se a políbila mě.Rychlost
Musela jsem z práce dříve. Potřebovala jsem si ještě něco zařídit. Spěchala jsem domů, abych se ještě osprchovala. Sprcha byla rychlá, ale osvěžující v teplém počasí. Uvařila jsem si lehký oběd a spořádala ho v rychlosti. Spěchala jsem na autobus. Rychle jsem se oblékla, učesala a trochu namalovala, ale nic přehnaného. Podala jsem tašku, obula si tenisky a vystřelila ze dveří, ale zapomněla jsem zamknout. Naštěstí jsem se vrátila a svou chybu napravila. Vyzkoušela jsem, jestli je zamknuto. Tentokrát ano, a tak jsem upalovala na zastávku. Kouknula jsem se na hodinky. Zděsila jsem se. Rozběhla jsem se. Stihla jsem to.Jiný svět
Byl krásný letní den a venku svítilo slunce. Obloha byla bez mráčků. Otevřela skříň. Vzala si svůj béžový klobouček. Ze stolu vzala sluneční brýle a také knihu. Ještě pod paži vzala puntíkovanou deku a vyběhla šťastná do trávy. Rozložila deku. Nasadila si klobouček. Dala na oči sluneční brýle a otevřela knihu. Přičuchla k jejím stránkám. Vůně novoty. Kniha byla nová a ona se těšila, až se ponoří do jejího světa. To na tom milovala. Lehla si na deku bříškem. Položila před sebe knihu. Otevřela ji na první stránce. Usmála se. „Kapitola první aneb vítej v mém světě,“ zašeptala. Začala číst.Povedený den
Nic a ani nikdo mě nemohl zastavit. Rozhodla jsem se tak. Oznámila jsem doma, že zítra půjdu do kina. Velice je překvapilo, že jdu sama, ale proč by ne? Co je na tom tak špatného? Vadilo jim to, ale já stejně šla sama.
Vyjela jsem raději dříve. Přece jen jsem nechtěla přijít pozdě. Těšila jsem se. V obchodním centru zrovna narváno nebylo. Prošla jsem si pár obchody. Dívala se na věci a přemýšlela, co bych si koupila. Nakonec jsem se rozhodla šetřit, ale jen do té doby, než jsem vešla do knihkupectví. Tam ví, jak mě obrat o peníze. Koupila jsem si nové knihy, které se mi zalíbily. Zrovna dneska jsem plánovala jít do kina na jednu zfilmovanou knihu. Po zkontrolování času jsem si ještě zašla na jídlo. Oběd o samotě. Alespoň jsem mohla chvilku pozorovat rodiny, páry a přátele, kteří tu také byli. Já jediná jsem seděla sama. Nevadilo mi to. Neměla jsem s tím problém být někde sama. Mohla jsem si uspořádat myšlenky a užít si trochu chvilky soukromí.