Knihulko,
mou inspirací jsi ty a vždycky jsi byla, ale když nenacházím Tvůj dopis, cítím se bez múzy. Cítím se prázdný, protože jsem poznal lásku, ale zase ji hned ztratil. Tohle je správné? Obětovala jsi náš vztah, protože jsi mě chtěla pro sebe? Ale já si to tak přál, chtěl bych to tak… Knihulko, prosím.
—
Jako květina v zahradě uvadá,
mé srdce do temnoty upadá.
Síla mne opouští,
Ulehám do houští.
Nechci být spatřen,
do své temnoty zahalen.
Poslední slova na jazyku vysloví,
než ho život opustí:
„Kniholko, miluji Tě!“
—
Ten, jehož životní síla opustila
a prosí, aby ses naposledy otočila
—
—
Nadpis mi udělala
PawlušQa, které děkuji :))
Sedím za ním na motorce. Pevně ho sevřu. Cítím se bezpečněji, i když to na to nemá vliv. Mám strach. Nikdy jsem na motorce neseděl. Nechápu, jak jsem se mohl nechat přemluvit. „Můžeme?“ zeptá se. Jen ho stisknu ještě pevněji. Zasměje se. Nastartuje a vyrazíme. Jede pomalu. Není to zase tak špatné. Jsem vzrušení. Pociťuji adrenalin. Možná začínám chápat, proč to tolik miluje. Položím si hlavu na jeho rameno. Zrychlí. Mám větší strach, ale je to tak báječné. Už vím, co budeme dělat, až zastavíme. Míříme k lesu. Jede rychle. Tisknu se k němu celým svým tělem, celým svým chtíčem.
Sedla si na lavičku u rybníka. Všemi lidmi byla pozorována. Proč? Protože byla jiná. Na první pohled to nebylo znát, ale ti lidé to cítili. Cítili, že je jiná, že je ta divná. Viděli do ní. Viděli v ní to, co tam nebylo… to, co tam bylo, neviděli. Neviděli, proč je taková. Nevěděli, co ji zformulovalo. Nevěděli, co se jí stalo, ale přesto říkali, že ji znají. Soudili ji. Chovali se k ní jako k odpadu. Smáli se jí. Pomlouvali ji, i když věděli, že je slyší. Chtěli, aby je slyšela. Chtěli jí ublížit. Ona to ale nedovolila, byla svá!
Nedovolujeme lidem být sami sebou. Odsuzujeme je, posmíváme se jim a oni se pak bojí být svobodní. Bojí se být odlišní, bojí se být šťastní. Dělá nám to radost? Jsme s tím spokojeni? Chceme to tak? Proč nedokážeme nechat lidi být? Proč odsuzujeme? Protože závidíme, že oni měli tu odvahu být jiní. Závidíme jejich svobodu, jejich život… závidíme jim vše, co vidíme a vymýšlíme si o nich nepravdy. Lžeme okolí, lžeme sobě. Není to správné, ale je to tak. Být jiný není špatné. Být sám sebou není špatné. Okolí neví, co nám dělá radost. Okolí neví. Svoboda nám dělá radost.
Na veřejnosti je těžké užívat si lásku na plné doušky. Lidé na nás divně koukají. Vím, co se jim honí hlavou. Znám to. Ale není na tom nic špatného. Není nic špatného na tom být gay! Mám přítele a mám strach jej chytnout za ruku. Nesnesl bych posměchy na jeho osobu. Ublížilo by mi to. Vycházíme z kavárny. Prší. Jak rád bych s ním dováděl v dešti. Chtěl bych ho líbat pod kapkami. Mám strach. Podívám se na něj. On vzhlíží k obloze. Na co asi myslí? Otočí se na mne, usměje se a políbí. Rozhodl se za nás oba.
Ten hluk. Nejsem blázen! Zase to slyším. To je dětský smích. To není možné, nemám dítě. Žádné dítě se mnou v domě nebydlí. Znovu jej slyším. Mám strach. Co se to děje? Mám halucinace? Předávkovala jsem se antidepresivy? Ne, to není pravda. Dnes jsem žádné neměla. Možná je to tím, že jsem žádné neměla… blíží se to. Pomoc! Ublíží mi to? Co to chce? Já nic nemám, nic… vůbec nic. Pomoc. Chce se mi křičet, ale nemohu. Nejsem blázen. Je to blíže. Prosím, nech mne. Já ti neublížím, já ne. Utichlo to. Je to pryč? Je to za mnou! Né!